ARCHIV

Lékaři kontra pacienti

Konflikt mezi Klausem a ODS na jedné, dr. Rathem a českou lékařskou komorou na druhé straně se rozvinul jakousi radostnou eskalací: co jiného se taky dá čekat ve zjitřeném předvolebním ovzduší! Pozměňovací návrh poslance Bendy, který chtěl včlenit do zákona o transplantacích pasus podstatně omezující dosavadní pravomoci lékařských komor a rušící povinné členství lékařů v nich, vyvolal velmi negativní reakci ohrožených. Dalo se to čekat. Nato Václav Klaus pronesl v souvislosti s předsedou ČLK silná slova o drzosti, darebáctví a fackách. Dr. Rath pak ohlásil billboardovou kampaň ČLK proti Klausovi, výhledově i stávku a přesměrování stížností pacientů z ČLK na předsedu Poslanecké sněmovny.

Má být garantem lékařské péče stát nebo profesní organizace? V zásadě by stát asi tuhle úlohu plnit mohl (např. advokátní komory jsou jiný případ, advokacie by měla ze zásadních důvodů být na státu nezávislá). Zároveň je pravda, že vše, co mu být svěřeno nemusí, mu být svěřeno nemá: má i tak úkolů až nad hlavu. Profesní organizace musí vždy znovu a znovu řešit konflikt mezi profesní morálkou a profesní solidaritou: Každý si domyslí, co má v eticky nestabilní postkomunistické společnosti větší naději na vítězství. Komora s monopolním postavením je navíc pánem nad bytím a nebytím svých členů, vedení má v období mezi volbami obrovskou moc, a moc znamená pokušení. Když připočteme moc navenek (veřejnost je vůči lékařům v ne plně rovném postavení pacientů), je člověku až líto, že věcná diskuse o problému zanikla v kanonádě urážek a výhrůžek. Upřímně řečeno, přispěl k tomu i způsob, jakým bylo tak závažné rozhodnutí parlamentu předloženo: totiž poněkud záludně, jako pozměňovací návrh k zákonu, který se vlastně lékařských komor meritorně netýká.

Zato se znovu ohlásil jiný problém, spjatý s aktivitami ČLK a jejího nynějšího předsedy. Dr. Rath se dal slyšet, že na rozdíl od Klausova diktátorského postoje “my lékaři jsme spíše pro dělbu moci“. Dr. Rath se tedy chce dělit s předsedou nejsilnější politické strany a ústavním činitelem o moc a může si přitom dovolit říci ne „já, dr. Rath“, ale „my lékaři“. Snadno se totiž vykáže stoprocentní účastí lékařů v ČLK, pojištěnou zákonem. A on je řádně zvoleným předsedou této organizace. Tady je problém: politická strana má mandát, daný veřejnou podporou a kvantifikovaný ve výsledku voleb. O tento mandát se musí vždy znovu ucházet, je pravidelně volána svými voliči k odpovědnosti. ČLK má svých 100% „voličů“ ze zákona pojištěných. Problém teď není, zda má taková organizace právo na existenci nebo ne, nýbrž to, když konkuruje politikům a plete se do politiky: např. se s nimi dělit chce o moc a vést politickou kampaň či „antikampaň“. (Totéž platí i pro odbory, viz hanebná úloha „ROH“ před únorovým pučem a během něho). Je např. dosti velkou zásluhou Richarda Falbra, že hranici mezi odborovými a politickými aktivitami většinou respektoval.

Druhý problém dr. Ratha je poněkud cynický postoj k veřejnosti, která má vůči lékařům nezáviděníhodný statut pacientů. Návrh na obstrukci, jež měla spočívat v zasílání stížností pacientů na lékaře přímo předsedovi sněmovny, mluví jasnou řečí. Vpád do politiky provází braní veřejnosti - pacientů jako rukojmí v politických sporech. V tom jsou ovšem všechny české politické strany proti ČLK (a např. i Duškovým železničním odborům) v nevýhodě: jejich postavení ve společnosti jim něco podobného neumožňuje.

Je velmi záhodné, aby v demokratické společnosti byly postaveny účinné (mj. zákonné) zábrany prorůstání profesních a odborových korporací do politiky. A braní veřejnosti za rukojmí by mělo být pokud možno trestné.

Dr. Rath má něco společného s Edem Faganem: totiž populismus vůči vlastním klientům a bezohlednost k ostatním (viz Faganovo temelínské angažmá). V něčem je dr. Rath vůči Faganovi ve výhodě: americký právník je osamělý rváč, nemá žádnou organizaci, o níž by se mohl opírat (nebo se za ni v případě nutnosti taky schovat). To je nepochybně přímější a otevřenější postoj. Dr. Rathovi se zase může jenom zdát o Faganových příjmech. Slabá útěcha pro české pacienty!

4. května 2002