ARCHIV

Sebedestrukce české demokracie

Jak si lze vysvětlit onu podivuhodnou jednotu, jíž dosáhli čeští poslanci při hlasování o Benešových dekretech? Nepochybně si ti z nich, kteří mají k věci odstíněný postoj (optimisticky předpokládám, že by se dva-tři možná našli), řekli: je to šikovně zformulováno, vlastně nic proti ničemu, mohlo to být o hodně horší. I slušný člověk se pod to může podepsat. Český vlk se nažral a evropská koza zůstala celá. Podobně vyzněly komentáře v denním tisku. Poslanci (totiž ti dva - tři) i novináři se ovšem kardinálně mýlí.

Českým politikům se podařil hned dvojí husarský kousek. Nejprve se postarali o to, že se hned dvojí minulost - pocit smrtelného ohrožení, který zažívala česká společnost na konci třicátých let a hysterická atmosféra "spravedlivé odplaty" z doby bezprostředně po skončení druhé světové války - stala tou nejpřítomnější přítomností. A hned v zápětí, při parlamentním projednávání ostudného prohlášení, navodili situaci simulované demokracie a falešné národní jednoty, v níž jsme žili s tu větší, tu menší intenzitou v letech 1945 až 1989.

Sněmovna vydala prohlášení o tom, že určité věci jsou "nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné". To jsou silná slova. Člověk by předpokládal, že svobodný parlament dojde k takovým závěrům po důkladné rozpravě, na základě opravdové výměny názorů. To se ovšem nestalo, prohlášení bylo přijato po zcela formální debatě, v níž vystoupili jen mluvčí politických klubů. Poslanecká sněmovna zcela dobrovolně rezignovala na demokratickou proceduru. Proč? Vysvětlení, které se vnucuje samo od sebe, je strach: strach z voličů, strach z politických protivníků, strach z lídrů vlastních stran: mluvím pořád o těch dvou-třech poslancích, u nichž předpokládám jiný názor. A dva-tři není málo: kdyby se dokázali v této věci opřít většině, stalo by se ve skutečnosti nesmírně mnoho. Demokracie nevládne tam, kde se prosazuje vůle většiny, ale tam, kde si menšina dokáže trvat na svém. Na podělanosti ovšem demokratický pořádek stavět nelze.

Další věcí jsou komunisté. Až do nynějška bylo jejich postavení v české společnosti opravdu zvláštní: ani nazí, ani oblečení. Po převratu je přizvali ke kulatým stolům. Zároveň byli vyloučeni z dělení politických korýtek v parlamentu a pan prezident je nezval na pracovní snídaně. Takové pojednávání strany, které byla předtím poskytnuta stejná míra formální legitimity jako všem ostatním, je ovšem poměrně obtížně sladitelné s ústavou. Nyní se problém vyřešil sám od sebe a překvapivým způsobem: tzv. demokratické strany se dohodly s komunisty na tom, co bude napříště pro českou politiku tabu. Českou politiku ovšem nekompromituje jen toto nestydaté rozhodnutí: stejně ji bude kompromitovat, pokud se v budoucnu rozhodne postavit mesalianci s komunisty znovu do otázky.

Politické události, jako je tato, nabuzují dojem, že se české dějiny odvíjejí od roku 1918 pozpátku. To, co se stalo, je zrcadlový obraz hilsneriády nebo rukopisných bojů.

K otazníkům ohledně českého vstupu do EU přibyly další. László Kovács, předseda maďarských socialistů, které dnes čeští šovinisté oslavují jako hrdiny (vyhráli nad nenáviděným Orbánem), prohlásil, že Benešovy dekrety jsou nepřijatelné, protože staví na zásadě kolektivní viny. Zda kvůli nim ČR bude či nebude přijata do EU, je podle něho ovšem výlučně záležitost EU. Editor Událostí je ochoten se pod tento výrok podepsat. Zároveň je docela rád tomu, že je víc než nepravděpodobné, aby se bruselští papaláši ve věci přijetí ČR do EU ptali na radu zrovna jeho.

28. dubna 2002