ARCHIV

Extremismus v postkomunistickém světě

Le Penův úspěch v prvním kole prezidentských voleb ve Francii vyvolal vlnu obav z nového nástupu krajní pravice všude v Evropě. A taky spekulace, nakolik tato vlna hrozí zavalit i postkomunistické země.

Přitom extremismus ohrožuje Evropu už pěkně dlouho. Navíc není spojen pouze s „pravicovostí“. Stojí na zjednodušování složitých věcí (tím přitahuje lidi s nižším IQ), charakterizuje ho fanatismus a nedostatek kritiky (tím přitahuje ty, kteří se nesnaží být lepšími) a také záliba v násilných řešeních. Už z této docela obecné charakteristiky plyne, že klasickým příkladem extremismu v minulosti a přítomnosti byla a jsou hnutí zastávající různé varianty marxistické ideologie.

Extremismy, které dominovaly dvacátému století, ruský komunismus a fašismus (resp. nacismus) jsou nenapravitelně kompromitovány. V poslední době se ovšem na Západě vyvinula jakási umírněná varianta extremismu, která má slušnou veřejnou podporu a v Rakousku se dopracovala až k účasti na vládě. Dominantní pozici si zatím naštěstí nevybojovala nikde.

Zato v postkomunistických zemích je situace na první pohled uklidňující. Sládkovi Republikáni utrpěli v minulých volbách překvapivou a drtivou porážku, z níž se už nejspíš nevzpamatují. Slovenská SNS se rozštěpila a patrně se rovněž nedostane do parlamentu. Csurkova MIÉP pohořela v nedávných parlamentních volbách v Maďarsku. Jsme na tom tedy lépe než Západ?

Všeobecně sdílenou českou národní ideologii nejlépe vystihla ve své předvolební kampani ODS (tím nemá být řečeno, že by program ODS neobsahoval i jiné, docela racionální prvky, a už vůbec ne, že by ostatní strany byly této ideologie prosty: ODS má prvenství pouze pokud jde o její krystalicky čisté vyjádření). Úkolem české politiky je údajně „chránit a prosazovat“ naši státnost, těžce vybojovanou předky. Chránit je ji třeba před vnějším a vnitřním nepřítelem. Vnějším nepřítelem je „osa zla“, usilující zvrátit poválečné uspořádání Evropy. Zevnitř českou státnost ohrožuje pátá kolona vnějšího nepřítele, část mediální a akademické scény; a protože tito lidé poškozují zájmy státu, je třeba je „eliminovat“. Zbývá podotknout, že všechny nacionální a třídní štvanice, které novodobá česká společnost zažila, od rukopisných bojů a hilsneriády až po politické procesy padesátých let minulého století, se rozvíjely podle tohoto scénáře.

Na jaké myšlence stojí česká státnost? Koncepce „smyslu existence českého národa“ se vyvíjela od první poloviny devatenáctého století. Podle původní verze jsou celé naše dějiny prostoupeny zápasem demokratického slovanství s němectvím a „římanstvím“ (katolicismus nebo obecněji křesťanství). V zmodernizované podobě je posláním českého národa uskutečňování humanity. Toto poslání se naplnilo v první čs. republice, jež byla ostrovem demokracie ve střední Evropě. Zápasila o existenci s vnějším nepřítelem (všichni sousedé s výjimkou Rumunska) i s nepřítelem vnitřním (národnostní „menšiny“). Nakonec společným úsilím vnějšího a vnitřního nepřítele i zradou spojenců vzal ostrov demokracie za své; po vítězné válce proti fašismu však povstal jako fénix z vlastního popele a legitimně si pojistil svou existenci.

Příběh není nepodobný staroegyptským mýtům. Je smontován z jakýchsi reálných, ovšem pokroucených a deformovaných prvků, a jeho smyslem je sebeospravedlnění. Nejde v první řadě o program pro budoucnost, ale o alibi vzhledem k minulosti. Pozoruhodnou součástí české národní ideologie je přesvědčení, že jediným Čechům (na rozdíl od všech jejich sousedů) nejde o nacionalismus a prosazování parciálních národních zájmů, ale o demokracii a humanitu an sich. Proto také je tato ideologie pro všechny sousedy nepřijatelná a region vnitřně rozděluje. Není ostatně divu: obraz sousedů je touto českou optikou deformován (např. z českého hlediska se jako maďarský šovinismus jeví něco,co vůbec šovinismem není, totiž kritika Benešových dekretů a starost o „menšiny“ v sousedních zemích). Proto musí česká společnost a česká politika vždy znovu hledat silné spojence mimo region (Rusko), ačkoli se jí to ještě nikdy nevyplatilo.

Bylo by ovšem nespravedlivé z tohoto příkladu vyvozovat, že my Češi jsme ve Střední Evropě jakousi černou ovcí. Jsem přesvědčen, že kdyby si někdo v Polsku, v Maďarsku nebo na Slovensku dal práci a zrekonstruoval místní „národní ideologii“, dospěl by k obrazu v mnoha ohledech velmi podobnému. Společným rysem politické scény v postkomunistických zemí totiž je, že dominantní strany (ODS, ČSSD, HZDS) připravily své extremistické konkurenty o voliče tím, že přejaly celé části jejich rétoriky a jejich programu. Tak např. Sládkovy republikány zničila v roce 1998 svou agresívní a štvavou kampaní sociální demokracie, dnes pracuje ODS na ještě odvážnějším projektu, totiž na tom, aby šovinisticky laděnou předvolební propagandou přetáhla mj. i řadu voličů KSČM. Tak se extremismus přelévá do programu a do praktické politiky „demokratických“ stran. Veřejnosti to příliš nevadí. Není to nic nového, vždyť Emanuel Rádl si už někdy v roce 1928 stěžoval: „Mám pochybnosti o tom, je-li veřejné mínění našeho státu tak odlišné od komunismu a fašismu, jak se za to má; pokládám zvláště středoeevropský nacionalismus za jiný typ demokracie, než který vládne na Západě.“

Středoevropské země v procesu integrace nepochybně své západoevropské partnery přesvědčují, že extremismus je u nich na ústupu, a uvádějí různá čísla a tabulky. Jenže pravý opak je pravdou: přičleněním středoevropských zemí doveze západní Evropa takové kvantum rafinovaně zamaskované krajní ideologie, že jí z toho půjde hlava kolem.

27. dubna 2002