ARCHIV

O napravování dějin

Nelze měnit minulost ani napravovat dějiny: tak zní oblíbený bonmot, který dnes používají čeští politici i čeští publicisté v závěsu za politiky. Je to dosti pestrá společnost: patří k ní Petr Pithart i Karel Steigerwald, kterého ovšem rozhodně nelze obviňovat, že by byl v závěsu za Petrem Pithartem.

Je otázka, jak tomu máme rozumět.

Tak třeba když se za svou minulost, respektive za její stinné stránky, omlouvají Němci či Rakušané a pokoušejí se odškodnit postižené, pak zjevně nejde ani o měnění minulosti, ani o napravování dějin. Naopak snahou měnit minulost a napravovat dějiny by bylo, kdybychom totéž dělali my. Z toho by plynulo, že dějiny se dělí na cizí, které se dají napravovat, a naše, které jsou nenapravitelné, lépe řečeno nenapravovatelné. Jiná možnost je, že omlouvání a odškodňování, které dělají Němci a Rakušané, jaksi organicky patří k jejich dějinám, kdežto v našem případě by to bylo zcela zásadně mimo. Čili: milí Němci a Rakušané, se svými dějinami si dělejte, co vás napadne, ale na ty naše nikdo sahat nebude.

Další problém jsou rehabilitace a restituce. Jak se podařilo zařídit, že nejsou ani měněním minulosti, ani napravováním dějin? Přitom kdybychom se vrátili pouhé tři roky před začátek "rozhodného období", totiž před 25. únor 1948, do roku 1945, kdy začalo vyhánění Němců, už bychom minulost měnili a dějiny napravovali. Možné vysvětlení je, že naše dějiny skončily právě 25. února 1948. Od té chvíle začíná přítomnost. A opravdu, občas to tak skoro vypadá.

Nebo: Představte si, že vám před deseti lety někdo zcizil sto tisíc korun. A teď ho najednou potkáte u vchodu do metra. Stojí tam, zpustlý, špinavý, s prořídlými vlasy a zuby, trochu páchne a prodává Nového patrona. A jen vás spatří spustí: minulost nelze měnit a dějiny napravovat. Vy jste přitom svých sto tisíc dávno oželeli, a i kdyby ne, pouhý pohled na tuto lidskou trosku vás přímo nutí se s nimi definitivně rozžehnat. Jediné, co byste chtěli, je aspoň nějaký náznak lítosti

Řeči o tom, že nelze měnit minulost a napravovat dějiny, jsou mimořádně nestydatou formou alibismu. To, že jsme dnes přece jen o trochu lepší než byli naši předci před třemi tisíci lety, tedy to, čemu se vzletně říká pokrok, se děje ustavičným napravováním dějin. Jejich kritikou, rozhodováním, na co do budoucna navazovat a čeho se do budoucna vyvarovat, na co je možno být hrdý a za co je třeba se stydět. Dějiny se dějí neustálým napravováním dějin. Nejsou nic jiného než nekonečný proces sebenapravování.

22. dubna 2002