ARCHIV

Jedna malininká větička…

Václav Klaus předvedl minulý týden veřejnosti v rychlém sledu dvojí tvář (nebo aspoň dvojí ústa). Ještě v pondělí hřímal v Liberci před voliči: "Čelíme tlaku na změnu poválečného uspořádání v Evropě, a to na účet naší země! Odmítáme názory šířené v části mediální i akademické sféry, které požadují revizi výsledků války a které vedou až ke zpochybňování české státnosti!" V úterý, poté, co ministr Kavan předložil návrh prohlášení sněmovny ohledně Benešových dekretů, seznámil Klaus publikum se svou konkurenční představou: "Má to být velmi jednoduché, kratičké usnesení Sněmovny. Já bych si přál jednu větu, která je čistě konstatační, která na nikoho neútočí, nikoho nenapadá, nepokouší se o žádné právnické výklady." A koncem týdne byl ještě konkrétnější: Sněmovna by měla přijmout jednovětou deklaraci, že je znepokojena otvíráním problému poválečného uspořádání.

Tato formulka má dobrou šanci, aby se kolem ní semkla celá česká politická scéna, všechny politické strany. Upozorňovat její zastánce, že poválečné uspořádání se už v mnoha ohledech změnilo, má, jak se ukázalo, malý smysl. Jde spíš o to, co vlastně má znamenat.

V zásadě je zjevně třeba zabránit tomu, aby to vypadalo, jako že druhou světovou válku vyhrálo Německo. To by se stalo zejména tehdy, kdyby se podařilo zpochybnit vyhnání sudetských Němců a související majetkové konfiskace. Stačí prý udělat sebemenší ústupek a spustí se lavina, kterou už nikdo nezastaví a povede k "nedozírným následkům" (těmi čeští politici vyhrožují veřejnosti vždycky, když jim dojdou argumenty). Problém je v tom, že státy, kde žijí lidé vyhnáním postižení nebo příslušníci národa, jehož se konfiskace dotkly (Německo, Rakousko, Maďarsko) projevují čím dál tím větší nespokojenost. Druhotně tedy odpor k revizi výsledků války ještě znamená, že se státy stále dělí na vítěze a poražené ve válce, která skončila před víc než půl stoletím. Bez ohledu na to, že se zmíněné státy od režimu, který válku vyvolal, mnohokrát výslovně distancovaly a většinou daly svou distanci najevo i odškodněním obětí. A na to, že represe, proti kterým protestují, v mnoha ohledech jako by z oka vypadly represím, které páchal poražený a zavržený režim. K vítězům ovšem patříme i my, protože by však naše síly na kritiky nestačily, je třeba apelovat na velmoci.

Tato politika, trvání na statu quo, daném výsledkem války, a spoléhání na záruky vítězů, se nám už jednou, mezi světovými válkami, velmi nevyplatila. Rozumná demokratická politika chápe válku ne jako základ světového řádu, ale jako vykolejení, způsobené selháním předchozího mírového uspořádání. Nestačí ji vyhrát, je navíc třeba vytvořit základy trvalého a spravedlivého míru, spočívajícího na usmíření vítězů s poraženými. Potrestání viníků je důležité jen v tomto rámci. To se po první světové válce nepodařilo, přednost dostala potřeba Francie zajistit se natrvalo proti odvěkému protivníkovi. A druhá světová válka záhy přerostla v mnohaletý konflikt mezi vítězi, který definitivní mírové uspořádání nedovolil. V procesu integrace východoevropských států do EU se ukazuje, že minulost byla často spíš pohřbena než uzavřena.

Přitom výhoda dnešní doby je ve velkém časovém odstupu od války, kterou zbývá definitivně uzavřít. A nejde o přehodnocení, jen o drobné, leč významné korektury: např. o pojmenování toho, co se u nás bezprostředně po válce stalo, a nanejvýš ještě symbolické gesto, které stvrdí tento postoj.

Místo toho se Klaus, ODS a v jejich stopách celá česká politická garnitura snaží kopírovat československou politiku v období mezi světovými válkami. Zdánlivě nevinná formulka o nezměnitelnosti výsledků války je toho dokladem. Tato politika ve svých důsledcích ohrožuje zájmy každého českého občana: chcete se snad dožít toho, až někdo - na základě precedentu, který jsme sami vytvořili - přijde a zabaví vám všechno, co máte, včetně peřin a bačkor, jen proto, že jste se v loňském sčítání lidu přihlásili k české národnosti?

Mladá fronta Dnes 18. dubna 2002