ARCHIV

Katastrofické následky vládnutí ČSSD

Sociálně demokratická vláda na závěr volebního období bilancovala. Bilance vyzněla, jak jinak, úspěšně. "Vláda splnila i poslední větu svého prohlášení, která říká, že předáme zemi v lepším stavu, než v jakém jsme ji zdědili." Ještě na podzim se zdálo, že je opravdu všechno v pořádku. Produkce roste, investice se jen hrnou. Jenže červenolící tlouštík, který na první pohled přímo kvete, už v sobě nese zárodek choroby, která ho během relativně krátké doby změní ve vychrtlou fyzickou trosku. Teze tohoto textu je: katastrofa, které se v době nástupu ČSSD k moci mnozí obávali, se nakonec přece jen dostavila.

Dispozici k onemocnění jsme získali v roce 1945. Surová opatření tehdejší československé politické reprezentace vůči sudetským Němcům a slovenským Maďarům se česká politika po listopadu 1989 pokoušela vytrvale a soustavně zamést pod koberec. V česko-německé deklaraci z roku 1997 slavila dočasný triumf. Latentní napětí ve vztahu k Německu, Rakousku a také Maďarsku nebylo ovšem odstraněno.

První plíživé příznaky se objevily v předjaří roku 2000: ČR se (tehdy přes odpor ODS) jako jediná postkomunistická země iniciativně a halasně připojila k sankcím EU proti Rakousku (připomínám, že sankce byly vyhlášeny poté, co ÖVP přizvala do vlády jako koaličního partnera Haiderovu FPÖ). Po necelém půlroce už bylo jasné, že sankce hanebně selhaly. Česko-rakouské vztahy dostaly další trhlinu.

Na podzim téhož roku propukla temelínská krize. Choroba přešla do stádia nejasných a vleklých potíží. Pro českou stranu bylo obtížné pochopit rakouskou atomovou neurózu jinak než jako zástupný problém, ostatně do značné míry taky zástupným problémem byla. Premiér Zeman, přesvědčen, že si na malé Rakousko může vyskakovat, prohlásil, že Rakušanům do Temelína nic není. Tento humpolácky tvrdý postoj nabudil na rakouské straně národní jednotu a Rakušané Zemanovi bez větších obtíží dokázali, že jim do Temelína něco je. Díky zprostředkování EU se nakonec podařilo celou věc utlumit (některé příznaky rakoviny se dají na čas potlačit třeba i aspirinem). Zůstalo živé téma pro Haidera a krvácející rána na Zemanově duši.

Úspěšná petiční akce proti Temelínu, zorganizovaná FPÖ, inspirovala Zemana k dalšímu útoku: ještě v průběhu referenda napadl nejen jeho iniciátory, ale i Rakušany a Rakousko všeobecně a navíc ještě sudetské Němce. Následovala pro Zemana asi překvapivá, krajně nevrlá reakce spřízněné sociálnědemokratické německé vlády. Zeman podle zásady, že nejlepší obranou je útok, kontroval v Izraeli. Tím se problém mezi Německem, Rakouskem a ČR dostal na evropskou úroveň. O dekretech a vyhnání sudetských Němců najednou psaly noviny ve všech evropských zemích. Dekrety se dostaly na pořad jednání Evropského parlamentu. Kritizoval je maďarský ministerský předseda a německý spolkový kancléř odložil návštěvu Prahy.

V tuto chvíli převzala iniciativu ODS, které zatím chybělo velké předvolební téma. Výrazný obraz nepřítele a obrana ohrožených národních zájmů jsou nejpohodlnější formou volební kampaně. Choroba propukla plnou silou: rozněcování nacionálních vášní, podložených strachem platí za klasické příznaky nejobvyklejší formy středoevropského karcinomu. Útěšná mise Tonyho Blaira a Güntera Verheugena už působí jen jako nepříliš úspěšná chemoterapie: některé buňky se sice podaří zničit, ale bujení nezadržitelně postupuje. Zásluhou ČSSD přitom zůstává, že nezištně přihrála velký volební hit svému největšímu konkurentovi.

Závěrečná fáze se zřejmě uskuteční v příštích dnech v Moskvě. Premiér zatáhne do problému Rusko a zopakuje tedy to, co udělal prezident Beneš v roce 1943. Na Benešovu obranu je třeba říci, že byl tehdy v zoufalé situaci: jako zkušený a předvídavý politik věděl, že bez souhlasu Rusů se doma nikdy prezidentského úřadu neujme. Zeman žádnou takovou polehčující okolnost nemá.

Česká zahraniční politika (totiž politika ČSSD i ODS, Koalice žádnou zahraniční politiku nemá) stojí na vyšinuté představě o evropském a světovém uspořádání. Jsou tu vítězné mocnosti: USA, Velká Británie a Rusko. Pak ČR, rovněž jako součást vítězného tábora. A konečně poražení, které necháme žít, když nás nebudou dráždit. Pokud by chtěli, požádáme naše silné partnery, aby je náležitě poučili. Přitom žádná válka se v dohledné minulosti nekonala. To se jen české politice podařilo uprostřed hlubokého míru vytvořit válečnou psychózu. Metastáze zasáhly už i mozky, dílo zkázy je dovršeno.

Politika, kterou rozjela ČSSD a nyní přejímá ODS, má katastrofické následky: likviduje politickou pluralitu (vytvořila se falešná národní jednota, zahrnující poprvé i komunisty), chystá se zaútočit na svobodu slova (agresivní řeči o novinách v německých rukou) a destabilizuje celý politický region. V tuto chvíli u nás neexistuje politická síla, která by byla schopna bouřlivý rozvoj choroby zabrzdit. Můžeme už jen doufat v zázrak.

15. dubna 2002