ARCHIV

Portrét nepřítele: katolický šlechtic německého původu

"S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků! Přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby zcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti…" Jak poněkud archaický slovosled napovídá, neútočí autor těchto skvostných řádek, dr. Julius Grégr, na dnešní zaprodance německého kapitálu, ale na skupinku "německy kosmopolitních" (tak to v textu stojí černé na bílém) vědců pražské Alma Mater, kteří si v osmdesátých letech devatenáctého století troufli vztáhnout zpupnou ruku na naše národní paládium, totiž na dva legrační romantické falsifkáty. Zajímavá je vlastně jen zoufale stereotypní forma, jakou se česká společnost, nebo aspoň její významné části, brání nekonformním názorům.

Patřil jsem kdysi, v šedesátých letech minulého století, ke spolupracovníkům časopisu Tvář. Vycházel v době, kdy spolu na život a na smrt bojovali komunisté reformovaní s komunisty nereformovanými. Tvář nechtěla být ani reformovaná, ani nereformovaná, protože vůbec nechtěla být komunistická. Jediné, na čem se tehdy oba znesvářené komunistické tábory dokázaly shodnout, bylo: Tvář ovládli katolíci! To bylo docela šikovné. Obvinit někoho v šedesátých letech z antikomunismu znamenalo mimořádně účinnou formu reklamy. Katolík však představoval něco podezřelého: morálně (odpovědnost za Bílou horu a třistaleté úpění) i intelektuálně (zpátečnictví). Spustit se s ním bylo navíc trochu nebezpečné, ochomýtala se kolem něho StB a člověk přitom mohl snadno přijít k úrazu. Nálepka vzbuzovala zároveň odpor i strach.

Člověk ocejchovaný jako katolík se octl v nesnadné situaci. Bylo to, jako když Vás ve společnosti prolezlé rasismem označí za černocha. I když jste zrovna katolík nebyl, neměl jste šanci to dát najevo: popíráním byste vlastně souhlasil s tím, že být katolíkem je něco nenáležitého.

Katolicismus je jen jeden rys českého obrazu nepřítele. Druhý je němectví nebo aspoň závislost na němectví, pokud možno finanční. A konečně aristokratismus. Belzebub v českém národním náboženství je katolický šlechtic německého původu. Viz knížepán v pohádkách o Rumcajsovi.

České plebejství má kromě mnoha světlých stránek i tuto temnou. Když se lidé setkají s neobvyklým názorem, s něčím, co jim nejde pod fousy, nezabývají se tím, co ten dotyčný říká, ale proč to říká a proč vlastně ani nic jiného říkat nemůže: takže o tom, co říká, netřeba přemýšlet.

Přitom svoboda znamená svobodu pro nezvyklé, nekonformní názory. Některé jsou správné, jiné ne. Nekonformnost není ještě žádnou zárukou pravdy. Konformní názory ovšem nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Jsou jen nezajímavé.

V demokratické společnosti jsou katolíci bráni stejně vážně jako nekatolíci, ti, které platí Němci, stejně vážně jako ti, které platí Češi, šlechtici stejně jako kmáni. A lidé, kteří proti názorům argumentují tím, jakou má zastánce konfesi, kde bere peníze na živobytí či jakého je původu, platí v demokratické společnosti za pitomce.

Obávám se, že k takové společnosti máme ještě velmi daleko.

Psáno pro české vysílání BBC, 14. dubna 2002