ARCHIV

Dvojí důvod k oslavě?

V posledních dnech se navštívili ČR dva důležití politici, britský premiér Tony Blair a komisař pro rozšíření EU Günter Verheugen. Výsledky si české sdělovací prostředky v zásadě pochvalují, zděšení, že v obhajobě výsledků druhé světové války zůstaneme osamoceni, je to tam. Nejprve přijel na kratičkou bleskovou návštěvu Blair. Prohlásil, že dekrety podle něho nebudou překážkou pro přijetí České republiky do EU, a znovu potvrdil platnost závěrů Postupimské konference. Zdá se, že zejména to druhé nebylo ani tak středobodem jeho diplomatické mise, jako spíše nepříjemným pensem, které je třeba splnit. Anglický gentleman se octl v místech, kde kdysi coby nerozvážný mladík spáchal nemravnost, a jeho někdejší komplic ho žádá o solidaritu. Trapná situace.

Významnější je v každém případě návštěva Güntera Verheugena. Protřelý diplomat ví velmi dobře o tom, co chce druhá strana slyšet, a je ochoten jí vyjít vstříc přesně až po bariéry, které nemůže překročit. Pěkně to dokládá společné prohlášení, jež učinil s Milošem Zemanem.

To obsahuje řadu koncesí. Je například třeba se vyvarovat toho, abychom nepropadli démonu nacionalismu. To česká strana chápe jako jednoznačnou podporu proti Rakousku a Maďarsku. Svůj vlastní nacionalismus čeští politici, jako všichni nestydové, vůbec nevnímají. Verheugenovi je to zjevně jedno. Také Benešovy dekrety (zdůrazňuje se, že nebyly v Evropě ojedinělé; to je jistě pravda, máme-li na mysli ještě Jugoslávii) by sice neobstály, poměřovány nynějšími standardy lidských práv; naštěstí poměřovat netřeba, protože už jsou historií.

Až potud je všechno OK. Jenže vzápětí se ve společném prohlášení praví: "Jakákoli součást právního řádu kandidátské země, která může mít dosud právní důsledky, nemůže uniknout zkoumání z hlediska práv Evropské unie a Evropského společenství. V tomto světle pečlivě posuzujeme zmíněné dekrety. Zatím je výsledek takový, že ty týkající se občanství a majetku ze své samotné povahy a obsahu již nevytvářejí právní důsledky. A tak se držíme naší pozice, podle níž tyto československé prezidentské dekrety nejsou součástí vstupních jednání a neměly by na ně mít žádný vliv. Pokud jde o některé další dekrety, je potřeba dalšího vyjasnění." Čili: v případě dekretů jde o zatímní výsledek a navíc se netýká všech dekretů. Které jsou ty "některé další", není ani naznačeno, a člověk nemusí být rovnou Klaus, aby tuto pasáž považoval za mlhavou a nejasnou.

A konečně závěrečný odstavec o restitucích: "Také probíhá určitá veřejná diskuse, týkající se odděleného tématu československé restituční legislativy a praxe od počátku 90. let. Jsme si vědomi toho, že v rámci aplikace smlouvy Evropských společenství... je zakázána diskriminace na základě národnosti. České úřady respektující datum 25. února 1948 určené v československých restitučních zákonech jako právní limit, provádějí v tomto světle revizi své legislativy s cílem ji sladit s právními předpisy EU, a pokud to bude nezbytné, před tím, než Česká republika vstoupí do Evropské unie." Odkaz na datum 25. února 1948 není tedy schválení restituční hranice, ale pouhé konstatování. Klaus a ODS zuřivě protestují proti slovu "revize", ale ani mírnější výraz "analýza" by mnoho nespravil. Jde o dosti zásadní pochybnost ve věci, které s dekrety sice bezprostředně a formálně nesouvisí, ale věcná souvislost tu přesto je.

Restitucí zemědělského majetku českých občanů německé národnosti byla nepochybně prolomena restituční hranice. Navíc podmínka, stanovená v zákonu (totiž že se restituenti neprovinili proti republice) neodpovídá dikci dekretu č. 12, kde se jako podmínka pro vynětí z konfiskací vyžaduje účast v odboji. Zároveň zůstává nepochopitelným, proč zůstaly restituce omezeny na zemědělský majetek. Navíc byla českým občanům německé národnosti stanovena (v tzv. Lex Walderode) zvláštní podmínka, že občanství nabyté nejpozději v roce 1953 musí trvat souvisle až do r. 1990. Tuto podmínku Ústavní soud věcně napadl a zároveň potvrdil. Je rovněž otázka, zda prověřování osvědčení o státním občanství, vydaných po roce 1945, v tom smyslu, zda odpovídají ústavnímu dekretu č. 33, neznamená jeho aplikaci. Bylo by zajímavé zjistit, jak by se např. Tony Blair tvářil, kdyby musel ponořit nos do tohoto legislativního svinčíku. ODS dobře ví, proč chce za každou cenu zabránit, aby se v restitučním zákonodárství šťoural někdo zvenčí.

Závěr z návštěvy Güntera Verheugena je jednoznačný: taktika jednat s EU z pozice síly prozatím českým politikům víceméně vychází. Slabina je v restitucích, které ovšem s "poválečným uspořádáním" souvisí jen zprostředkovaně. Není pravděpodobné, že by se Benešovy dekrety staly překážkou českého vstupu do EU. Pokud jde o restituce, dá se čekat, že česká reprezentace potichu ustoupí, má tu poměrně široký manévrovací prostor k tomu, aby mohla vodit veřejnost za nos a předstírat vítězství.

Autor tohoto článku nemá silný názor na to, zda je správné, aby byla ČR za tohoto stavu věcí do Evropské unie přijata. Z ideálního hlediska tam nejspíš nepatří. Ze střízlivě pragmatického hlediska bude ovšem přijetí pozitivní: kriminalizace jinak smýšlejících, jak ji doporučují mj. Sládek, Bednář a Kuras, bude o něco obtížnější, znárodňování sdělovacích prostředků, které nehájí dostatečně "národní zájmy", rovněž. Ale kdoví! Zlaté české ručičky si i v takových nesnázích dokážou poradit.

14. dubna 2002