ARCHIV

Cesta do Běloruska

Až donedávna se zdálo, že politický vývoj opravňuje optimismus naší společnosti z roku 1989. Zpřehlednila se politická situace: vzala za své nefunkční federace, politické spektrum se podařilo vyčistit, počet stran se zredukoval na čtyři silná uskupení. Hospodářská krize z druhé poloviny devadesátých let se zdá být překonána: ekonomika už nestagnuje. Sociální situace obyvatelstva je obstojná a jeho nespokojenost v mezích normy. Vstupem do NATO jsme si pojistili bezpečnost, jednání o přístupu k EU probíhají v zásadě zdárně. Vztahy k sousedům byly bezproblémové, patálii s Temelínem se podařilo s pomocí Bruselu urovnat. Česko-německá deklarace nás zbavila stínů minulosti a v Německu je u kormidla vstřícná sociálně demokratická vláda.

Stačily necelé čtyři měsíce, a všechno je jinak. Na našich hranicích se tyčí Osa zla, představovaná Bavorskem (nebo snad dokonce Německem?), Rakouskem a Maďarskem. Jejím cílem je zrevidovat výsledky druhé světové války, rozvrátit majetkové a právní vztahy v České republice a domoci se územních korektur. Své požadavky exportuje na evropskou úroveň. Naši spojenci zatím netečně mlčí. Nezbývá tedy, než aby se česká politika vzchopila a sjednotila k obraně základních národních zájmů.

To se taky stalo: tváří v tvář smrtelnému ohrožení se vytvořila jednotná fronta všech parlamentních stran. Poprvé byli do ní zahrnuti i komunisté. Všichni se navzájem se hlídají a obviňují z nedostatečné horlivosti: ODS se chlubí, že jen ona hájí národní zájmy průběžně a bez ohledu na volby. ČSSD (Zeman) viní Koalici, že národní zájmy svou vlažností ohrožuje. Koalice viní ODS a ČSSD, že jejich obhajobu nemyslí upřímně. Komunisté nemusí říkat nic, národní zájmy v tomto pojetí hájí přinejmenším od roku 1944.

Podařilo se vytvořit situaci obdobnou době po květnu 1945: uskupení stran, které jsou v hlavní myšlence zajedno, zároveň si jdou ve volebním boji po krku, viní se z nedůslednosti a jde jen o to, kdo a jak koho do budoucna převálcuje.

Přitom nejde jen o pomíjivou situaci, danou předvolební nervozitou. Problém s nezvládnutou minulostí tu je už od převratu a od samého začátku byly všechny strany v přístupu k němu jednotné. Změnilo se jen to, že se nyní stal ústředním politickým tématem. Tak existuje rakovina v organismu dlouho skoro nepozorovaně, aniž by nositeli způsobovala viditelné problémy. Když problémy vzniknou, bývá už pozdě.

Je to příznak jakési únavy z demokracie, potřeby politickou situaci dále zjednodušit. Toho se dosáhne nejsnáze v situaci ohrožení. Situace ohrožení se simuluje vyvoláním stresových kolektivních zážitků z minulosti, obnovením obrazu odvěkého nepřítele (Němci a Maďaři). Vše se přitom rozvinulo ze surreálného sporu o atomovou elektrárnu, v němž česká politika nakonec nedokázala zachovat chladnou hlavu.

Výsledek je úděsný: česká politická scéna přestala být svobodnou. V hlavním tématu demonstrují všechny parlamentní strany jednotu, neexistuje názorová pluralita a politický dialog. Politika už není rozhovorem, nýbrž sebepotvrzováním.

Jakási pluralita zatím existuje ve sdělovacích prostředcích. Je to dosti vratká svoboda, protože svobodný prostor tu konec konců zaručuje aktivní politika. Jeden z velkých českých listů, Právo, věrno své tradici, poskytuje masívní a cílevědomou podporu jednotné politické linii. Ostatní listy se snaží demonstrovat svou neutralitu a zatlačit problém do pozadí (čtenáře to nezajímá). V okrajovém pásmu problematiky (kritika "maďarského nacionalismu") loajálně souzní s národní jednotou. Nemají to lehké, jsou obviňovány ze služby odvěkému nepříteli a ze zrady národní věci.

Ve veřejnosti existuje silná aktivní menšina bojující za "národní zájmy". Rekrutuje se z militantních stoupenců ODS, KSČM a ČSSD. Velká většina je úplně lhostejná. Jinak smýšlející jsou v menšině a v defenzivě.

Situace je jako stvořená k tomu, aby se po volbách, a možná ještě před nimi, "pokračovalo v demokracii jinými prostředky". Nemluvme hned o totalitní diktatuře, jde spíš o jakousi duchovní integraci do Balakánu, případně do SNS.

Miloš Zeman cestuje do Běloruska. Tato cesta má svůj symbolický význam. Zanedlouho ho tam totiž můžeme sledovat všichni. A nebudeme při tom muset ani pohnout zadkem.

Mladá fronta Dnes 8. dubna 2002