ARCHIV

Rozjímání plachého ducha v italském Senátě

Václav Havel při své návštěvě Itálie promluvil i v italském Senátu. Jak je jeho zvykem, nezabýval se nějakými konkrétními prkotinami, ale rovnou globálními problémy starého kontinentu. Zkrácený text projevu přinesla MfD 5.dubna t.r., odtud také citujeme.

Podle prezidenta je krásné, když někdo umí říci,"že nerozumí tomuto světu, že se jím trápí, že se mu diví, že ho nechápe". Jeho vlastní nepochopení však tu a tam stojí na omylu. Například sugestivní otázka "proč se nedivit mladým lidem, že nedokážou žít ani minutu bez svých mobilních telefonů" vzbuzuje podezření, že tazatel bere příliš vážně stupidní televizní reklamy firem Eurotel, Paegas a Oskar a považuje je za realitu. (Mobilní telefon je velmi praktické zařízení, usnadňuje komunikaci, na níž v dnešní době tolik záleží, a neobejdeme se bez něho ani my staříci.Není na tom nic špatného). To je jistě maličkost, ale příznačná.

A nyní k podstatným věcedm: Havel se ptá, zda "neuzrál čas k tomu, aby se Evropa vskutku vážně zamyslila nad touto civilizací jako celkem a zkusila se vymanit z jejího slepého samopohybu". Zajímavá tu není ani tak otázka, víceméně řečnická, ale naopak dvě jistoty:

Především pesimistické přesvědčení o slepém samopohybu naší civilizace. Jistěže se v dějinách děje jakýsi samopohyb: daleko významnější ovšem je tisícero drobných, vědomých kroků konkrétních lidí, kteří vycházejí ze svého svobodného rozhodnutí a chtějí měnit nikoliv svět an sich, ale třeba i jen své nejbližší okolí. Sčítáním a umocňováním těchto malých, dílčích kroků, "práce drobné", o níž tak pěkně píše Masaryk, se svět jako celek poznenáhlu mění k lepšímu. Vzhledem k nim považuji řeči o slepém samopohybu za laciné, paušální a nespravedlivé.

S tím souvisí Havlovo nezlomné přesvědčení, že kromě něho se zatím nikdo přádně nezamýšlí: já jsem ten, kdo je pověřen vmést tuto pravdu do tváře hloupé mase, která se oddává slepému samopohybu. Odtud póza proroka a zvěstovatele. Pak je ale velmi obtížné brát vážně Havlova další slova:

"K evropským dějinám patří přece i skeptici, kritici, duchové plaší, pochybující o všech věcech tohoto světa a především o sobě samých a schopní své pochybnosti i skvěle artikulovat". Havel ovšem neartikuluje své pochybnosti, a už vůbec ne o sobě samém, nýbrž své přesvědčení o zkaženosti tohoto světa a o tom, že on je pověřen tuto zkaženost rozkrýt. Pozice stavěče světa z hlavy na nohy, která má v Evropě od Platóna po Marxe slušnou tradici, není zrovna nejlepším výrazem údivu a pokory.

Ambiciozní prezidentovo stanovisko lze ostatně doložit in concreto: "proč se posléze nedivit tomu, že stále méně lidí - ať už v Evropě, Americe či Asii - vytváří konkrétní hodnoty a stále víc lidí jen ošetřuje koloběh peněz, přičemž ti druzí jsou samozřejmě tisíckrát bohatší, než ti první." Je skoro dojemné, že dvanáct let po definitivním krachu marx-leninského experimentu někdo zcela nevědomky usiluje o jeho resuscitaci. Hodnoty podle Havla (stejně jako podle Marxe) plodí fyzická práce "pracujících". Všichni ostatní jsou víceméně parazity a vděčí za své živobytí právě jim. Proto je třeba obnovit sociální spravedlivost, parazitům důkladně brát a těm, co vytvářejí hodnoty, něco málo dávat. Zbytek uvázne za nehty přerozdělovacího aparátu, uskutečňovatele sociální spravedlnosti. Při realizaci tohoto projektu se kdysi jeho autorům skutečně podařilo převrátit svět vzhůru nohama, prolít moře krve a způsobit spoustu utrpení, dříve než po zásluze zmizeli v propadlišti dějin. Nepodezírám samozřejmě Havla, že by měl právě toto na mysli. Zdá se mi jen, že po nich zbyla jakási nostalgie.

Evropa by se prý měla vzdát pocitu, že je povinna sebe samu exportovat do celého světa a nahradit tento pocit úmyslem skromnějším, ale náročnějším: začít nápravu světa u sebe.

Výzva k sebezpytování je jistě podnětná a důležitá. Ale sebezpytování má smysl jen tam, kde má člověk nějaký pevný základ, na němž staví, který usiluje zdokonalit a zbavit nepatřičných nánosů. Jinak všechno sebezpytování a pochybování končí v mravním marasmu. A pokud člověk není bezbřehý mlhavý humanista, ale věřící křesťan, musí mu jít o to, exportovat svou víru do celého světa. Prostředky mise se po tisíciletí kultivovaly, dnes jde o bezbrannou a svobodnou nabídku, která nejvíce odpovídá Ježíšovu poselství, ale netroufl bych si bez dalšího přejímat stanoviska arabských teroristů a ohrnovat nos nad "křižáky", jak to dělá pan prezident.

Evropská tradice tedy neznamená jen pochybovat a zpytovat sebe, ale především věřit a snažit se svou víru zprostředkovat. Nic proti tomu, že by každý měl se zpytováním začít sám u sebe. Platí to samozřejmě i pro řečníka. Hlavním problémem české společnosti není nyní "slepý samopohyb naší civilizace" obecně, ale jeho konkretizace v nestydatém nacionálním štvaní, v němž se během předvolební hysterie navzájem trumfují všechny české politické strany. Václav Havel má svůj díl viny na tom, že se situace takto vyvinula: kdysi, ovšem pod tlakem, neudržel své původní, otevřené a vstřícné stanovisko a v projevu v Karolinu kapituloval před českými šovinisty. Teď má jedinečnou příležitost k sebezpytování a k nápravě, k nimž tak sugestivně vyzývá.

Není však vyloučeno, že prezidentovi křivdím, a že mu nešlo o kýčovité pseudoglobální úvahy a výzvy, nýbrž o docela pragmatickou věc: totiž o to, aby se Evropa nebouřila proti americké supremacii. Pak to ovšem měl říci přímo, uvést skutečné důvody a nesnažit se Evropany nachytat na jejich špatné svědomí.

6. dubna 2002