ARCHIV

Úkol pro dnešní dobu

Výstavu "Střed Evropy okolo roku 1000" jsem viděl poprvé před dvěma lety v Budapešťském národním muzeu. Pak se přestěhovala do Berlína a Mannheimu, teď zakotvila skoro na čtyři měsíce na Pražském hradě. Je to ambiciózní projekt, podpořený Radou Evropy a nejvyššími státními představiteli Německa, České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska: zemí, jejichž vědecké instituce se na něm podílely.

Všechny ty staré pergameny, fragmenty keramiky, starých mincí, šperků, zbraní, liturgických potřeb, pokusy o rekonstrukci staveb, které dávno vzaly za své, dokumentují nehmotnou stavbu, která za své nevzala a oslovuje nás jako úloha trochu zapomenutá a zároveň dosud nenaplněná.

Na počátku, před tím, než byly položeny její základy, tu byla pustina obývaná divokými pronárody: Sešly se ve středoevropské oblasti z krajů blízkých i odlehlých, dělaly si navzájem to nejhorší a společnou měly jen ukrutnost a nekázeň. Záhy byly vystaveny často dosti brutálnímu tlaku z vyspělejších západních oblastí Evropy. Ty, co si nevšimly, že zároveň s násilím dobyvatelů přichází i výzva, která by neměla být přeslechnuta, zanikly a pohltilo je nové prostředí. Ti pozornější - patřili k nim i naši předkové - dokázali obrazně řečeno slézt ze stromů a následovat ji.

Významné není to, že ty divoké kmeny naplňovaly své okolí hrůzou a nejúspěšnější z nich vyplenili půl Evropy. Vítězit je jednoduché. Důležitější je, že některé z nich se dokázaly poučit z porážek a odvrátit jinak nevyhnutelnou katastrofu.

Význam programu a závazku, který tehdy naši předkové přijali, si dnes moc neuvědomujeme: žijeme v sekularizovaném světě a na Boha jsme většinou zapomněli. Přesto křesťanství jako ponorná řeka ovlivňuje náš každodenní způsob života, naši morálku, naše politické zásady. Program a závazek, který tehdy středoevropské národy přijaly, to, co má být, je významnější než kmenová a rasová příbuznost, to, co je dáno. V tomto smyslu jsou např. Maďaři naši bratři, a fakt, že jsme kdysi pošli společně s Rusy z jedné praslovanské opice, nemá v konfrontaci s tímto poutem velkou váhu.

Proces, do něhož jsme se zapojili, znamenal integraci a vzájemnost. Integraci do západního středověkého Commonwealthu, jehož hodnoty a pravidla nám často zprostředkovávali naši němečtí sousedé. Mluví o tom shodně myslitelé tak rozdílné orientace, jako na jedné straně katolík a český konzervativní nacionalista Josef Pekař, a na druhé Masarykův žák, evangelík a sociální demokrat Emanuel Rádl. Pekař píše: "Ale třeba povědět, mluvíme-li o vlivu německém jako činiteli českých dějin, že ten vliv neznamenal jen výchovu k nacionalismu protiněmeckému,… nýbrž že on podle vyložené povahy své, uváděje k nám Evropu, vykonal mnoho požehnaného a naší vlasti, přizpůsobuje ji - opakuji že v kooperaci s přímými vlivy ostatní západní Evropy - vyšším formám života v kultuře duchovní i hmotné, v právních i společenských poměrech i v hospodářství. Výčet toho, co na naší půdě Němci vykonali, čemu nás naučili, by byl velmi obsáhlý… A výchově k nacionalismu… netřeba rozumět jen v tom smyslu, že Němec z nás dělal nepřátele Němců, ale i v tom smyslu, že nás nutil k napodobení, závodění, ke snaze vyrovnat se pokrokům a dovednostem a zámožnostem a moci jeho - i v tom směru měla osudová poloha mezi Němci na nás vliv velmi blahodárný; jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v administrativě, kázni a pracovitosti dále než ostatní národové východní, děkujeme za to především výchově německé." A Rádl: "Ale pravda je, že nesprávná teorie Palackého zakalila naše oči pro mírumilovný styk mezi Čechy a Němci.Němci u srovnání s jinými národy nám v historii většinou nejlépe rozuměli a také nám pomáhali. Byli od začátku státního našeho života našimi sousedy; vzdělanost, přicházející k nám od západu, přicházela ve skutečnosti z Německa. Kulturní základ středověkého života, městské zřízení, obchod, hornictví, šlechtický život, křesťanství, byly u nás zaváděny podle vzoru německého, často Němci samými…"

Druhá významná věc je solidarita, k níž se tu a tam dokázali vzepnout ti, kteří byli integrováni. Díky své zeměpisné poloze jsme tenkrát byli pokročilejší a pomohli jsme našim severním a jižním sousedům pomoci na cestě christianizace. Osobnost svatého Vojtěcha je ztělesněním našeho tehdejšího příspěvku ke kultivaci středoevropského regionu a není divu, že ho uctívali v Polsku a v Maďarsku i v době, kdy se tam Češi nikoli bezdůvodně netěšili velkým sympatiím.

Tak byl dán základ středoevropskému uspořádání zároveň vratkému i trvalému, které vydrželo po staletí, protože na rozdíl od orientálních despocií mělo jakousi pružnost, díky níž odráželo útoky zvnějšku a zároveň se vnitřně měnilo k lepšímu.

Dnes je vědomí této sounáležitosti ve střední Evropě otřeseno a zasuto. V osmnáctém a devatenáctém století postihlo náš region jakési etnické zemětřesení. Rodily se moderní národy, a v duchu rovnosti a spravedlnosti si přivlastňovaly stavovské státní útvary. Politicky relevantními subjekty se stali všichni jejich obyvatelé a poddaný se změnil v občana. Tentýž proces proběhl předtím v západní Evropě. Problém byl v tom, že na rozdíl od ní si v naší oblasti obyvatelé přivlastňovali státy, které už a zároveň ještě neexistovaly: Polsko,Maďarsko, Česko a Slovensko. Virtuální státy bez spolehlivých a uznaných hranic, hmotných institucí, centra. Pojivem se stal jazyk (neohrnujme nad tím nos, společný jazyk jako prostředek komunikace je velmi významným pojícím faktorem) a historické reminiscence. Současně s tím probíhala emancipace od vnucených a nemilovaných nadnárodních útvarů (Habsburská monarchie, Ruské impérium). A také vzájemné konflikty, protože středoevropské národy si navzájem překážely a dělaly si nároky i na to, co jim zjevně nepatřilo. Myšlenka sounáležitosti žila, ale její hlasatelé na ni při první příležitosti rádi zapomínali. V této hektické době vznikla v našem regionu řada přechodných útvarů (Maďarské království, obnovené po Rakousko-uherském vyrovnání, Československá republika), které měly své vážné nedostatky a nakonec se rozpadly, přesto by bylo velmi nespravedlivé označovat je za chybné konstrukce: znamenaly pokrok proti tomu, co bylo předtím, a ukazovaly do budoucna. Pokusy o reorganizaci středoevropského prostoru, jakými bylo Rakousko-uherské vyrovnání nebo po první světové válce Malá dohoda, natrvalo neuspěly. Náš region pak zažil dva imperialistické dobyvačné experimenty, ten Hitlerův a ten Stalinův. A po zhroucení SSSR stojí středoevropské národy před stejným úkolem, jako před rokem tisíc: integrovat národní státy, nové stavební jednotky, které se vytvořily v procesu národní emancipace, do Evropy a solidarizovat se navzájem. Zapojit se do Evropy pro Čechy znamená taky prolomit zeď nedůvěry, jež nás dělí od našich německých sousedů. Stejně jako před tisíci lety, i dnes Západ začíná Německem. A musíme překonat ústrky a křivdy, které si v minulosti Češi, Němci, Slováci, Maďaři a Poláci způsobili navzájem: s tím, že každý by měl začít sám u sebe.

Je to velký a náročný politický úkol: musíme zbourat pomyslné železné opony, které od sebe dělily naše národy, a vypořádat se s nesmyslnými a divokými projekty lidí, kteří jsou duchem stále v minulosti (tzv. excentrická Evropa, do níž nepatří Německo, česká integrace do velké Británie, Skandinávie nebo Latinské Ameriky). Musíme zapomenout na své mindráky. Otonská střední Evropa je pro nás stálou inspirací.

Respekt 2. dubna 2001