ARCHIV

Právo rozeštvává střední Evropu

Právo věnuje již od doby, kdy bylo ještě Rudé, soustavnou péči rozeštvávání středoevropských národů. Tentokrát (25. března) přišli na řadu Maďaři, a to v obsáhlém článku Václava Průchy "Maďarsko, dvě světové války a hra s dekrety". Obsahuje spoustu tu malých, tu větších nepřesností a výsledkem je karikatura historie, v níž se český šovinismus snoubí s rezidui bolševismu.

Pan Průša tvrdí, že v červenci 1914 neučinily vlivné uherské (rozuměj maďarské) kruhy nic proti bojechtivým Habsburkům, kteří rozpoutali první světovou válku. Ve skutečnosti se přepadení Srbska vzpouzel maďarský ministerský předseda István Tisza. Byl přesvědčen, že válka není v maďarském národním zájmu, že na ní monarchie není dostatečně připravena a ž v konfrontaci s Dohodou nemůže obstát. Proto chtěl, aby Srbsko nebylo stavěno do bezvýchodné situace. Napsal v tom smyslu Františku Josefovi coby maďarskému králi memorandum, a dvoru a vojenskému velení dalo dost práce ho zpacifikovat.

"Při stanovení maďarských hranic, za nimiž zůstal velký počet Maďarů", píše Průcha, "přihlédly dohodové mocnosti k brutální maďarizační politice před rokem 1918". Dalo by se tedy soudit, že šlo o pomstu. Naštěstí to není pravda. Dohodové mocnosti přihlédly ke strachu Francie z německého ohrožení a k jejím plánům držet Německo v šachu i z východu pásmem spřátelených národních států. Proto vyšly vstříc mj. i československým požadavkům na strategické hranice na Dunaji a na přístup k této dopravní tepně, ačkoli takl byly k ČSR připojeny i etnicky čistě maďarské oblasti. Velká Británie a Itálie na Versailleské konferenci kladly občas odpor těmto požadavkům, frapantně porušujícím právo národů na sebeurčení, zásadu, k níž se vítězné mocnosti právem hlásily a na jejímž základě právem vznikla ČSR. Spojené státy nakonec konferenci znechuceně opustily a uzavřely s Maďarskem separátní mírovou smlouvu. Přitom ještě v roce 1918 se první československý velvyslanec v Budapešti Milan Hodža a tehdejší maďarský ministr obrany Albert Bartha dohodli na demarkační linii, která v zásadě odpovídala jazykové hranici. Hodža za to pak dostal kapky od Beneše a dohoda vzala za své. Francouzská snaha o zabezpečení před Německem skončila katastrofálně: ještě předtím, než utrpěla zdrcující vojenskou porážku, byla Francie v Mnichově nucena předvést, že to, co ve Versailles iniciovala, není schopna natrvalo zaručit. (Etnické poměry na sever a na jih od trianonské hranice ukazuje přiložená mapka).

Maďaři se prý za první republiky "hojně podíleli na správě obcí": jak by ne, když v řadě z nich nikdo jiný než Maďaři nežil. Průcha se ovšem už nepochlubí, že zákony první republiky umožňovala mj. rozpouštět neposlušná obecní zastupitelstva, čehož se v oblastech osídlených "menšinami" hojně využívalo. To už vypadá spíš jako vojenská správa. A že by se Maďarům dostalo autonomie, o tom nemohlo být ani řeči. Čs. úřady se obávaly, že by to byl první krok k odtržení území, které obývali, a obávaly se toho jistě právem: slovenští Maďaři byli proti své vůli připojeni k "československému" (ale ve skutečnosti vlastně českému) státu, s nímž neměli nic společného. Měli plné právo chtít se odtrhnout.

Území odtržené na základě vídenské arbitráže, a to té první, což je třeba uvést (druhá se týkala připojení části Sedmihradska) obývalo podle tehdejších maďarských údajů 16% Slováků (sčítání lidu z roku 1941), podle českých, resp. československých údajů (sčítání lidu z roku 1930) 43%. Přestože se etnické poměry během deseti let mohly trochu změnit, je zcela nepochybné, že lhaly obě strany a pravdu je třeba hledat někde uprostřed. I tak byly nové hranice z etnického hlediska spravedlivější než ty předchozí. Nelze ovšem odhlédnout od toho, že změna hranic byla dosažena dosti ohavným způsobem (zneužití bezbrannosti ČSR, Hitler a Mussolini coby garanti) a Maďarsko za ni později draze zaplatilo.

Není pravda, že by maďarský režim neblaze proslul spoluprací s nacisty při fyzické likvidaci velmi početné židovské komunity. Horthyho režim Židy sice už před válkou diskriminoval (různé zákazy a omezení zaměstnání, za války přibyly nucené práce jako náhrada vojenské služby a zákazy sňatků), ale až do předjaří roku 1944 Židům v Maďarsku (na rozdíl např. od Protektorátu a Slovenského štátu) nešlo o život. Teprve po německé okupaci Maďarska v březnu 1944 začalo soustřeďování Židů do ghett a deportace do vyhlazovacích táborů. Ty se v létě podařilo Horthymu zastavit, a další vlna následovala až po Szálasiho puči. Szálasiho hrůzovládě bylo však naštěstí vymezeno jen necelých pět měsíců, a to jen v části Maďarska. Proto skoro polovina maďarských Židů přežila.

Pokud jde o tzv. výměnu obyvatelstva, Průcha cudně zamlžil její podstatu a zamlčel některé průvodní okolnosti. Podstata byla: za každého Slováka z Maďarska, který se dobrovolně rozhodl přesídlit na Slovensko, byl ze Slovenska vyhnán jeden Maďar. Zatímco z Maďarska se stěhovali jen chudší lidé (ti, co si chtěli sociálně polepšit) a přidaly se k nim tu a tam "malé ryby" ze Szálasiho garnitury (repatriační úřady slovenskost repatriantů nijak zvlášť bedlivě nezkoumaly), ze Slovenska byli vyháněni především zámožní rolníci. Tvrdit, že jim Maďarsko bylo schopné uhradit zabavený majetek je vrchol cynismu: země, vyrabovaná nejprve německými a pak ruskými vojsky, byla na pokraji úplného zhroucení, např. průměrný příděl potravin na obyvatele byl menší než v německých koncentračních táborech.

O vysídlení Němců rozhodla tzv. Spojenecká dozorčí komise, která byla fakticky v ruských rukou (v jejím čele stál maršál Vorošilov). Podporovali je komunisté a zmíněná Národní rolnická strana, mimo jiné proto, že Maďarsko bylo nabito uprchlíky z východu (při rumunském obsazení severního Sedmihradska byly zavražděny řádově tisíce, při obsazování Vojvodiny Titovými komunisty odvetou za krveprolití v Novém Sadu řádově desetitisíce Maďarů). Národní rolnická strana bylo marginální uskupení, založené kdysi levicovými intelektuály. Péčí lidí jako byl komunistický agent Ferenc Erdei se po válce stala nepříliš úspěšným nástrojem komunistické infiltrace maďarského venkova. Jiní maďarští politici (sociální demokraté, představitelé nejsilnější Strany drobných hospodářů) stejně jako katolická církev a někteří pracovníci státního aparátu se stavěli proti "odsunu", protože se právem obávali, že by se mohl stát precedentem pro vyhnání Maďarů ze Slovenska, o nějž usilovala tehdejší československá reprezentace. Pořád znovu je nutno opakovat, že Postupimská konference odsun Němců nenařídila, nýbrž jen schválila.

Další ukázkou dosti hnusného Průchova cynismu je srovnání tříměsíčního poválečného pracovního nasazení české a slovenské mládeže s nucenými pracemi, jimž byli vystaveni slovenští Maďaři. Šlo o zcela různé akce, probíhající na základě různých právních norem (v případě Maďarů na základě dekretu č. 71/1945 Sb. O pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství). Maďaři byli deportování do Čech na neurčitou dobu, jejich zkonfiskovaný majetek byl mnohdy rozchvácen, takže když pronásledování pominulo a byli by se mohli vrátit, mnoho z nich už nemělo kam a do čeho. I ti, kterým byl nakonec návrat umožněn, strávili na nucených pracích několik let.

Barvu (rudou) přiznává Průcha v jásavém závěru článku. Ačkoli se na nás Maďaři tak ohavně provinili, odpustili jsme jim. Vztahy se rychle "normalizovaly": v roce 1948 "po změnách režimu v obou zemích" (Průcha má zjevně na mysli definitivní podrobení ČSR a Maďarska ruskou koloniální říší) "došlo rychle k jejich zlepšení". Vše se dále zlepšilo v první polovině šedesátých let, kdy se "reslovakizace a nedobrovolný přesun maďarských pracovníků do českého pohraničí stal předmětem kritických hodnocení" (tj. směli o tom mezi sebou nezávazně klábosit reformističtí zaměstnanci vokovické Sorbonny). Vrchol demokratizace poměru k menšinám pak pochopitelně znamenal rok 1968 a (potěmkinská, bd) federalizace státu. Odpustili jsme Maďarům, že se v roce 1968 účastnili "srpnové invaze Varšavské smlouvy" (Průcha má zjevně na mysli ruskou vojenskou okupaci, na níž se podílely symbolické jednotky ze sousedních ruských kolonií; Maďaři do toho měli co mluvit úplně stejně jako Češi do toho, když v roce 1956 nabízel Antonín Novotný Chruščovovi dvakrát vojenskou pomoc při likvidaci maďarské revoluce; Nikita byl ovšem realista a pomoc dvakrát odmítl; nemohl potřebovat, aby se jeho hrdlořezům motaly pod nohama houfy demoralizovaných poťachtů).

Je zarážející, s jakou drzostí u nás různí "odborníci" zneužívají malé informovanosti české veřejnosti o dějinách a reáliích národa, s nímž máme mnoho společného, od něhož se v tom či onom můžeme poučit (stejně jako on od nás), s nímž budeme, jak doufám, záhy sdílet společnou Evropu a s nímž bychom měli úzce spolupracovat. Provinili se nejen Maďaři na nás, ale taky a především my na Maďarech. Měli bychom si to umět připustit a hlavně nedovolit různým spolupracovníkům bývalého bolševického velelistu, aby nestydatě kalili vodu ve střední Evropě.

30. března 2002