ARCHIV

Češi, kapitalismus, demokracie

Průzkumy veřejného mínění z poslední doby přinesly dva výsledky, které na první pohled nejdou dohromady. Podle TNS Factum podporuje pravicové strany 46% voličů (levice má podporu pouze 40%). Podle STEM je 76% Čechů pro státní kontrolu ekonomiky, 80% si přeje, aby si stát podržel kontrolní balík akcií v bankách.

Zdá se, že "pravicovost" znamená pro lidi u nás jakousi neurčitou, postupně slábnoucí nespokojenost s komunistickou minulostí. Ta nespokojenost se jak vidno netýká hospodářské sféry, vlastnictví a podnikání. Našinec nemá důvěru v druhé, že v podnikání dokážou spojit svobodu se zodpovědností. A zároveň nemá velkou chuť využívat svobody, pokud je spojena se zodpovědností. Obojí spolu souvisí jako spojité nádoby. Jejich vyznáním je jakýsi pravicový socialismus - ostatně Klaus mu kdysi vyšel vstříc, když se pokusil neúspěšně uskutečnit model, v němž vláda reguluje hospodářskou oblast prostřednictvím polostátních bank.

Nedůvěra ve svobodné podnikání je nedůvěrou ve svobodu, pluralitu, samostatnost a autonomii všeobecně. Hlasatele názorů, které se vymykají tomu, co si myslí většina, je jednodušší zabít než přesvědčit. Mohlo by se totiž stát (a už se to taky často stalo), že menšina nakonec přesvědčí většinu, což je nedemokratické. Ve společnosti, která věří, že pět a pět je sedm, je myslit si, že pět a pět je deset, chápáno jako nedostatek demokratičnosti. Jenže myslit si, že pět a pět je deset, je správné.

Klíčové zjištění zmíněného průzkumu STEM ovšem je, že 82% lidí je nespokojeno s průběhem privatizace. Na této nespokojenosti buduje populistická politika. Tak například ve volebním prohlášení Koalice se praví: "nesmíříme se ani a nevyšetřenými a nepotrestanými bankovními podvody, které provázely transformaci a při kterých byli občané i naše země okradeny o stovky miliard korun." Abychom tato plamenná skova mohli brát ve všem všudy vážně, musíme odhlédnout od skutečnosti, že strany Koalice nesou nedílnou zodpovědnost za to, co se při transformaci dělo, byly totiž tou dobou u kormidla, US jako součást ODS, KDU jako součást vládní koalice. Obě se do té pozice dostaly na základě řádných voleb. Z toho plyne, že transformace byla taková, jaká byla a je společnost, v níž probíhala. Údaj se stamiliardami bude taky trochu pouťově nadnesený, to k české volební kampani patří. A k české situaci patří i masová nespokojenost. 82% lidí si od transformace a privatizace slibovalo pro sebe víc, než co jim ve skutečnosti přinesla. Očekávání bylo nabuzeno nesmyslnou představou, zabudovanou v základech kupónové privatizace: v komunistických rukou bylo bohatství, o něž se teď občané demokraticky podělí; budeme bohatému státu brát a nám chudým dávat. Kupónová privatizace měla výrazně rumcajzovský podtext. Záhy se ovšem ukázalo, že žádné státní bohatství, o něž by se lid mohl podělit, neexistuje. A že takovou transformaci a privatizaci, při níž si 82% přijde na své, dokážou (a dokázali) slíbit jen komunisté. Uskutečnit ji ovšem nedokáže nikdo. Je proveditelná zhruba stejně jako perpetum mobile.

Problém české společnosti po padesáti letech ruského otroctví spočívá v tom, že se nakazila mužictvím. Mužik se dokáže uskrovnit jen tenkrát, když dostává zahulit. Jakmile panská knuta ochabne, chová se jako rybářova žena z velmi hezké (ostatně ruské) pohádky. Bylo by dobré rekonstruovat, co vlastně lidem u nás na bolševismu vadilo. Nedostatek svobody to asi nebyl. Když se jim jí dostalo, nedovedou si představit nic jiného, než zase jen bolševismus, tentokrát ovšem výrazně pravicový.

1. dubna 2002