ARCHIV

Kdo ochrání Čechy před národními zájmy jejich politiků?

Stalo se módou, že se čeští politici předhánějí v tom, kdo lépe hájí "české národní zájmy". Oč jde, nám však stále tají, snad s výjimkou svého statečného boje s evropskými byrokraty o výši dotací pro ČR po vstupu do EU. V poslední době však hlavně svým postojem k Benešovým dekretům a naší poválečné historii vůbec.

Bez rozdílu politické příslušnosti se předhánějí v opakování otřepaných klišé, které si ještě pamatujeme z dob komunistické nadvlády. Je to již taková tradice "národní fronty", která stála u zrodu dekretů a stále je doprovází. Nepochybně jsou přesvědčeni, že tím uklidňují obavy, které však do dušiček lidí sami zasévají a zoufale udržují při životě. Říkají, že nás chrání před dravými požadavky německých a rakouských landsmanšaftů či "osy zla", která podle nich usiluje o revizi výsledků druhé světové války nebo alespoň o otevření cesty k restitučním a územním požadavkům Sudetských Němců. Krmí nás hrůzostrašnými historkami o katastrofálních dopadech jakéhokoli zrušení Benešových dekretů. Jejich právní poradci jim v tom horlivě přizvukují, i za cenu zpochybnění své profesní erudice. Například tvrzením, budou-li zrušeny dekrety, které rušily rozhodnutí nacistické okupační moci, pak se právní akty hitlerovské zvůle de facto zlegalizují. Dokonce se dočítáme, že právě vyhnání německých spoluobčanů zajistilo Evropě mír a tudíž za ním stál "vyšší princip mraví". Posledním hitem je návrh na udělení řádu T. G. Masaryka, vysokého státního vyznamenání právě Edvardovi Benešovi.

Jaké myšlenky a jaké hodnoty naši politici, včetně křesťanských a občanských demokratů hájí? Myšlenky národní a socialistické revoluce, na kterých jsou dekrety založené. Myšlenky vypjatého nacionalismu a šovinismu, které nemůže omluvit ani rozjitřená válečná doba. Bohužel je v tom významně podporuje velká část historiků i právníků. Je zarážející, že seriózní historické práce vycházející z neselektovaných pramenů jsou velmi vzácné. Za všechny lze jmenovat knihu Milana Churaně "Postupim a Československo", která vyšla loni a která věcně a systematicky vyvrací jeden český mýtus za druhým.

Nejvíce se mluví o Benešových dekretech, které zbavily československé Němce a Maďary občanských i lidských práv, majetku a v návaznosti na to i domova. Hrůzný čin, aplikovaný převážně na děti do 15 let (asi 60 % vyhnaných), ženy a staré lidi jen proto, že se oni nebo jejich rodiče někdy při sčítání lidu přihlásili k národnosti německé či maďarské. Nepochybuji, že také tyto normy ovlivnily přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948, která státům, mezi jiným, zapovídá někoho perzekvovat kvůli národnostní příslušnosti. Udržovat v platnosti normy, které jsou s touto deklarací v rozporu, je ostudné, ne-li přímo hanebné.

Benešovy dekrety však nepoškodily jenom Němce a Maďary. Poškodily také Slováky, Rusíny a Čechy, a to jak materiálně, tak mravně. Rozvrátily ústavní řád První republiky a uvrhly Československo do područí Sovětského svazu na mnohá desetiletí. Tyto normy však zrušili již komunisté, kromě té, která připravila Československo o Podkarpatskou Rus a její obyvatelstvo vydala napospas ruským bolševikům.. Druhá "velkolepá" sada Benešových dekretů se týká znárodňování. Ty jsou stále platné a veliký privatizátor Václav Klaus jim zřejmě stále tleská a věří.

Co by znamenalo zrušení Benešových dekretů? Zhola nic nebo noblesní a vznešené gesto, kterým by Češi konečně jednou přispěli k lepšímu ovzduší v Evropě. Záleží na tom, zda by byly zrušeny ex nunc nebo ex tunc. Zrušení dekretů ex nunc by z hlediska práva pouze narýsovalo "tlustou čáru" za minulostí. Kdyby český parlament dneska zrušil Benešovy dekrety ex nunc, tak by vlastně učinil totéž, co požaduje ODS na EU (garance při vstupu do EU, že nikdo nevznese vůči ČR územní a majetkové požadavky), aniž by byly dotčeny právní účinky, které tyto normy měly. Proto je zcela lichá obava, že by se kdokoli mohl u kteréhokoli soudu na světě domoci nápravy křivdy. Zní to možná paradoxně, ale tímto zrušením by se jenom potvrdily jako právoplatné všechny akty, ke kterým Benešovy dekrety vedly. Co tedy požaduje ODS na EU, může v klidu doma udělat sama.

S návrhem na zrušení dekretů ex tunc by mohl v Čechách přijít jen skutečně velký, odvážný a prozíravý státník, jenž tu zatím chybí. Znamenalo by to čin hlubokého distancování se od neblahé minulosti, především však přiznání, že opravdu neblahou byla. V tomto případě by samozřejmě bylo nutné navrhnout poškozeným určitou kompenzaci. Nejlépe bez toho, aby se zkoumala jejich individuální minulost. Podobně, jak Německo odškodňuje nuceně nasazené, aniž by zkoumalo, zda nekolaborovali s nacistickým režimem nebo se na nucené práce nepřihlásili dobrovolně.

"Katastrofickými" následky takovéhoto zrušení by nebylo nic menšího než jasné pojmenování zla, distancování se od něj a nepochybně také zlepšení vztahů s našimi krajany v Německu a Rakousku, ale i potlesk lidí dobré vůle. Nepochybuji, že na způsobu odškodnění by se v tomto ovzduší naši představitelé s krajany lehce domluvili a všem radikálům typu Heidera by jednou provždy vzali vítr z plachet.

Čeští politici, bohužel, místo volby mezi uvedenými alternativami vypouštějí do světa nebezpečného ducha nacionalismu. Ujme-li se, první, kdo na rozpoutané vášně tímto lžibohem doplatí, budou Češi samotní. Oni však, na rozdíl od politiků, nechávají své vášně propukat jen v souvislosti s vítěznými taženími svých hokejových reprezentantů. Jinak o věcech více přemýšlí, než jejich politická reprezentace, ale i nejrůznější právní a historičtí odborníci, kteří se stále ještě nezbavili své dřívější závislosti na politicích. Platí-li, co kdysi někdo moudrý řekl: "Chybí-li vládě čest, morálka lidí je otrávena" a vezmeme-li v potaz, že noblesní a ctnostnou vládu Češi nepamatují, pak na tom nejsou ještě tak špatně. Chybí jim jen odvážná politická reprezentace. Té se však s největší pravděpodobností ani po volbách nedočkáme. A tak se k tomuto problému budeme i nadále zbytečně a nesmyslně vracet.

Viktor Dobal, Centrum pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR
Frankfurter Allgemeine Zeitung, 22. 3. 2002