ARCHIV

Procházka českou národní mytologií

Zdá se, že pokus oddělit se od nepříjemné minulosti (Benešovy dekrety, vyhnání Němců) tzv. tlustou čarou za minulostí nám nevyšel. Strčili jsme hlavu do písku, zvenku se k nám probourává svět a my na to reagujeme dotčeně a ublíženě. Lidé, kteří sami dekrety kritizují, se urazí, když to udělá někdo jiný. Měl by se vlastně omluvit, ale my mu to možná odpustíme. Leckdo má dnes u nás pocit, že se pod brutálními útoky z ciziny otřásají samy základy české státnosti. A hned se nabízejí samozvaní spasitelé - ODS na tom staví předvolební kampaň. Jenže i čeští intelektuálové mají svou ideologii: to, co se kolem nás děje, je spiknutí středoevropských nacionalistů (jako přívažek k nim přidají ještě Klause a Zemana, rádi se jich zbaví, nepovažují je za své) proti demokratům. Ti se, kupodivu, rekrutují převážně z českých řad. Ve skutečnosti se v základech neotřásá naše státnost, nýbrž jen pověry a mýty, které jsme si kolem sebe rozestavěli, abychom se nemuseli dívat do tváře nepříjemné skutečnosti.

Maďarský filosof István Bibó představil ve své knížce "Bída malých východoevropských států" dva modely kverulantského ideologizování, kterými si středoevropské národy v minulosti pokoušely zdůvodnit své většinou absurdní územní nároky: maďarský a český. Maďarský staví na slavné minulosti: tisíciletá existence státu, který byl hrází proti invazím z východu: Mongolové, Turci, Rusové. Vlastním tělem chránili Evropu. Argumentace se oháněla středověkými svatými a králi as měla zdůvodnit existenci, případně obnovu Uherského království.

Československá metoda (Bibóův výklad se vztahuje na předválečnou ČSR) je modernější: minulost v ní hraje roli jen jako národní příspěvek k demokracii a humanitě. Jejím základem je neměnnost statu quo, daného Versailleským mírovým systémem. Právě ten je třeba udržet, případně obnovit.

Dnes už ovšem nejde o územní nároky, všechny středoevropské státy sdílejí myšlenku, že hranice v této oblasti jsou definitivní. Jde spíš o ospravedlňování minulosti. Z Bibóova srovnání lze vyloupnout zvláštnosti českého nacionalismu: jeho inspirátorem je Herder a jeho podstatou přesvědčení o vrozené demokratičnosti české společnosti. První obrozenské generace ji v duchu romantismu a poněkud primitivně odvozovaly z praslovanské minulosti: Rukopis Zelenohorský je klasickým ztělesnění tohoto mýtu, který neodolal náporu nové generace českých vědců v osmdesátých letech 19. století. Paradoxem je, že právě vůdčí osoba této významné a užitečné intelektuální vzpoury, T. G. Masaryk, nahradil nakonec starý mýtus mýtem novým: česká demokratičnost se odvíjí z české reformace (podle politických okolností buď z bratrské, nebo z husitské tradice), přelila se do národního obrození a podílela se na vyvrcholení světové revoluce v letech 1914-1918; výsledkem revoluce byla obnovená česká (československá) státnost. E. Beneš tuto ideologii protáhl až do roku 1945.

Modernizovaný mýtus o české demokratičnosti přejali po roce 1989 bez velkého přemýšlení čeští politici i intelektuální elity. Vévodí mu představa ČSR jako tvrze demokracie, jejíž základy jsou zabetonovány do dvojího poválečného uspořádání: toho z let 1918-20 a 1945-6. Je zvláštní, jaký význam přikládá český člověk, tak poklidný a málo bojovný, válkám a jejich výsledkům. Jen výsledky válek jsou definitivní. Poválečné uspořádání bylo dobré, protože dalo vznik české demokracii. A česká státnost je spolehlivě zakotvena, protože vyrostla ze dvou válek, v nichž zvítězilo dobro nad zlem. Nevadí, že mezi vítězi té druhé byla Stalinova zločinná veleříše, jejíž obětí jsme se záhy stali. A nevadí, že česká demokracie měla svá vážná omezení, pokud jde o práva tzv. menšin. A že vlastně jde o dvě iluze, které se navzájem podpírají.

Pěkným příkladem je projev prezidenta Havla v Karolinu z roku 1995: "Programově vznikl (v ČSR po 1. světové válce, bd) stát moderní, liberální, založený na hodnotách, k nimž se dnes hlásí celá demokratická Evropa." Měl ovšem své chyby, ale "příčina těch chyb netkvěla v hodnotách, které jí byly dány do vínku jako směr". Vina sudetských Němců podle Havla spočívá v tom, že dali "před demokracií, dialogem a tolerancí přednost diktatuře, konfrontaci a násilí". Formulace Václava Bělohradského z téhož roku je ještě přímočařejší: "Československo bylo od svého vzniku baštou západní civilizace na hranicích s Německem" (mladočeská ideologie, spočívající na vulgarizaci Palackého, je tu obohacena, zjevně pod Masarykovým vlivem, o "západní" prvek; na to česká společnost po roce 1989 ráda slyšela). Bělohradský ostatně už dva roky předtím mluvil o "československém démos", jež se "historicky a politicky definuje jako "národ ve službách západních ideálů"". Odtud je už jen krůček k přesvědčení, že na rozdíl od svých zaostalých sousedů jsou Češi jakéhokoli nacionalismu prosti a co víc - jsou povoláni proti němu ve střední Evropě bojovat. Boj až do převratu nedopadal příliš dobře: zatímco zaostalí Poláci, Maďaři a vlastně i Slováci projevili tváří v tvář ruskému útlaku národní soudržnost, dokázali vzdorovat a vydobyli si nakonec slušnější zacházení, my jsme byli docela bezbranní. Nedostatek nacionalismu je u nás dán spíše jakýmsi podivným vykořeněním: v době, kdy Poláci byli Poláky, Maďaři Maďary a Slováci Slováky, byli jsme my "Čechoslováky", tedy něčím, co mělo stejnou míru skutečnosti jako skřítkové z pohádky, a zapomněli jsme být Češi. Dnes se pyšníme tím, že na rozdíl od ostatních jsme dokonce schopni i samy sebe tak trochu kritizovat - ale běda, když to udělá někdo jiný! Česká kritika nacionalismu a chvála "občanské společnosti" má v setkání s problémy regionu ráz jakéhosi švejkování a za demokratismus vydáváme vlastní marasmus. Od sousedů se lišíme hlavně tím, že o tomto svém nacionalismu vůbec nevíme.

Naše dobré mínění o sobě samých je provázeno dost velkou neznalostí, pokud jde o sousedy. Zvlášť oblíbený,m cílem jsou Maďaři. Několik příkladů z poslední doby: to, že Karel Hvížďala při výčtu zemí, kde se po Trianonu octla maďarská "menšina" vynechal Jugoslávii, je celkem maličkost. Na pováženou ovšem je, když Michal Mocek bez uzardění vykládá, že za druhé světové války soutěžilo Maďarsko se Slovenskem o to, kdo vydá Hitlerovi víc Židů. Postavení Židů v Maďarsku nebylo zdaleka ideální, ale to, co bylo zavedeno na Slovensku v r.1941 tzv. Židovským kodexem, si vynutili Němci v Maďarsku až poté, co ho v předjaří 1944 vojensky okupovali. A ještě v létě se Horthymu podařilo deportace do vyhlazovacích táborů zastavit. Díky tomu skoro polovina maďarských Židů přežila. Generál Rašek zase tvrdí, že Maďaři v roce 1919 napadli Československo. Ve skutečnosti konflikt vznikl až poté, co československé vojsko překročilo demarkační linii,stanovenou Dohodou (odpovídala nynějším jižním hranicím Slovenska). Atd.

Co tedy mohou Češi udělat pro střední Evropu? Buď setrváme v pohodlí svých iluzí, oddělíme se tlustou čarou od skutečnosti, přestaneme rozumět přítomnosti a staneme se bezbrannými vůči vlastní budoucnosti, jež bude vzhledem k takovému postoji nepředvídatelná. Nebo se konečně rozhoupeme k tomu, abychom se, podobně, jako to dělají naši sousedé, podívali sami na sebe kriticky. Naše minulost se před námi otevře v novém světle: najdeme v ní ovšem věci, za které se musíme stydět (který národ je nemá!), ale i takové, na něž můžeme být právem hrdi. Dokážeme lépe rozumět sobě i svému okolí. Místo falešného sebevědomí, které vyrůstá z mindráků, najdeme konečně sebevědomí dospělého národa.

Bohumil Doležal, Mladá fronta Dnes 23.4.2002