Nelžeme si do kapsy

Při čtení článků Václava Vlka st. (jako je ten z MfD 16. března, s výmluvným titulem Dekrety a 15., březen) se nemohu ubránit pocitu, že to "st." má význam přímo symbolický.Jeho názory představují jakési resumé nejhorších stránek českého nacionalismu za posledních sto padesát let. Paušalizace a demagogie jsou základní notou těchto textů. Sudetští Němci jsou pro něj vyřízeni jedním Henleinovým projevem z roku 1941. Přitom to bylo tři a čtvrt milionu živých lidí, kteří se lišili ve svých názorech a ve své odpovědnosti za události let 1938 - 45, a jejich názory se taky během let měnily. To pro Vlka st. není rozhodující: Henlein v roce 1941 řekl, a basta.

Rozhodně se nedá Vlkovi st. vytýkat, že by, jak říkával nebožtík Novotný, padal na kolena před fakty. Pozoruhodné jsou už jeho citace - necitace: kdy a kde přesně řekl Neubauer "Společně jsme odešli, společně se vrátíme". A hlavně, kdy a kde přesně požadoval maďarský prezident (mimochodem, jmenuje se Mádl, nikoli Madl, ale Vlk st. není žádný detailista), aby ČR nebyla přijata do EU, pokud nezruší Benešovy dekrety? To je třeba doplnit, aby bylo to, co píše, věrohodné.

Významnější jsou věci, kde Vlk st. popouští uzdu své fantazii: Václav Havel se nikdy a nikde sudetským Němcům výslovně neomluvil. Tím nechci bagatelizovat význam jeho otevřených a vstřícných vyjádření z let 1990 - 92, škoda jen, že později své postoje korigoval k horšímu. Dále: není pravda, že by se Benešovy dekrety vůbec netýkaly samotného "odsunu" Němců. Tím, že jim zkonfiskovaly veškerý, i osobní majetek a nepřiznaly, případně odňaly státní občanství, vytvořily základní podmínky pro jejich vyhnání. Zvlášť široké pole pro fantazírování skýtají maďarské reálie. Není pravda, že by Maďaři v roce 1919 zaútočili na ČSR. Nýbrž je pravda že po komunistickém puči v Maďarsku překročily československé jednotky demarkační linii, stanovenou Dohodou (to přiznává, i když se spoustou hloupých řečí, i Ferdinand Peroutka v Budování státu) a zaútočily na průmyslové město Salgótarján. Proti postupu čs. jednotek protestovali i vedoucí představitelé Dohody. Maďaři útok odrazili, v poměrně krátké době postoupili u Bardejova až k polským hranicím a rozdělili tak Slovensko na dvě části. Stáhli se nikoli v důsledku vojenské porážky, ale především na základě intenzívního nátlaku vítězných velmocí.

A konečně: není pravda, že Česká republika je dnes vnitřně znejistěna, naopak. Oběma velkým stranám a komunistům se za trpné asistence Koalice (nepřipomíná vám to rok 1945 a Národní frontu?) podařilo vytvořit hysterickou atmosféru národního ohrožení a z toho plynoucí národní jednoty, která hrozí v předvolebních vášních zadusit jakékoli nezávislé myšlení. Kdo vystrčí nos z řady, je označen za "flagelanta" (Karel Steigerwald v MfD tentýž den). To je nebezpečné. My Češi máme na svém kontě spoustu věcí, na něž můžeme být právem pyšní. Například pracnou a vytrvalou rekonstrukci národního společenství, které se rozhodlo spravovat své věci liberálními a demokratickými zásadami a nakonec si vybojovalo vlastní státnost: naše právo na ni dnes už nikdo nezpochybňuje. K její úspěšnosti výrazně přispěla i schopnost kritiky do vlastních řad. Prosazovala se těžko a proti velkému odporu. Tak Havlíček vystoupil proti prázdnému vlastenčení, panslovanským iluzím a planému politickému radikalismu. Ve stejném duchu kritizoval Masaryk politizaci vědy v obhajování literárních podvrhů a český antisemitismus. Národ žije schopností vidět nejen svá pozitiva, ale i své poklesky a vyvozovat z nich důsledky pro budoucnost. A národy se od sebe navzájem neliší tím, že některé hřeší a jiné nikoli. V tomto nedokonalém světě je pšenice smíchána s koukolem. Liší se ovšem od sebe větší nebo menší schopností se se svými hříchy vyrovnat. Česká společnost má zatím v této věci povážlivé manko.

14. 3. 2002