Obraz politika jako kašpara

Český občan a volič si za posledních dvanáct let od svých politiků zvykl na ledacos. Mohl například někdy v polovině devadesátých let sledovat, jak ožralí čeští hokejisté polévají šampaňským premiéra Klause, který si mezi ně přišel sbírat body do politické soutěže krásy poté, co právě vyhráli mistrovství světa. Mohl vidět tehdy ještě předsedu US Jana Rumla, jak roztomile klukovsky vyskakuje nadšením před televizní obrazovkou, když spolu s kolegy sledoval v parlamentním předsálí nějakou zdařilou akci našich zlatých hochů v Naganu. A před nedávnem mohl při troše štěstí shlédnout v Karlových Varech místopředsedu téže strany Pilipa, jak dělá v divadle dětem tunel. To jsou všechno kamínky, z nichž se skládá mozaika - portrét českého politika jako šaška. V hektickém předvolebním období nabývá obrázek ostrých dimenzí a přibývají na něm další a další detaily. Hotové dílko pak oslovuje veřejnost asi takto: teď, milí voliči, potřebujeme především vaše hlasy; proto jsme ochočení, zobeme z ruky, radostně vrtíme ocásky a necháme se třeba i podrbat za ušima. A nevyslovená odvrácená strana sdělení zní: po volbách si to, holoubkové, všechno pěkně vynahradíme.

Zatím poslední velmi výraznou událostí z této série byly poslanecké ovace pro olympijského vítěze Aleše Valentu. Nejprve ho přijal v audienci předseda PS Klaus (ten je, jak známo, vášnivý lyžař a potřeboval zřejmě, aby mu olympionik prozradil nějaké technické finty). Valenta se pak odebral na sněmovní galerii a Klaus slavnostně oznámil kolegům, jaká celebrita sleduje jejich zasedání. Poslanci nato propukli v jásavý potlesk, někteří dokonce povstali. Takového přijetí se prý dosud nedostalo žádné významné státní návštěvě.

Nemám nic proti panu Valentovi, naopak. Upřímně mne těší, že se najde našinec, který umí vyskočit na lyžích tak vysoko a ještě přitom rotovat. Při zprávách o poslaneckém šaškování se mne však zmocňuje neodbytný pocit, že jsou snad na světě přece jen důležitější věci.

Tento pocit je vůči panu Valentovi poněkud nespravedlivý. Je profesionál, který dělá svou práci víc než dobře. Za nejdůležitější věc na světě to vydávají naši zastupitelé, a sice z pokrytecké vypočítavosti: cítí, že je Valenta v tuto chvíli populárnější než oni a rádi by se na jeho popularitě před volbami přiživili. Škoda, že po vítězství v Naganu nestihli zasvětit Svatovítskou katedrálu, která, jak známo, patří lidu, který zastupují, kultu Dominika Haška (je přece bůh, nebo ne?). Tím by si byli šplhli ještě víc.

Zatímco Valenta a Hašek dělají svou práci dobře, o našich volených představitelích se to říci nedá. Posláním pana Rumla není poskakovat jako tajtrlík před televizní obrazovkou, ale třeba říci pěkně nahlas, co si myslí o vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretech - tak, jako to před časem udělal jeho stranický kolega Mareš. Zdá se, že je k tomu, řečeno s klasikem, méně než odhodlán a více než neochoten. Posláním zástupců lidu je projevovat politickou odvahu. Za to jsou placeni. Zatím jí ukázali minimum. Místo toho šaškují před televizními kamerami a žebrají o voličské hlasy jako medvědi na Konopišti o pamlsek. Není divu, že jimi veřejnost pohrdá a že má politika všeobecně u českého voliče tak špatnou pověst.

15. března 2002