Česká republika v kleštích

Politické klima je u nás napjaté a vzrušené. Nejenže v České republice (i v okolních zemích) budou za několik měsíců volby; především několik výroků a událostí rozvířilo hladinu naší vysoké i občanské politiky. Vzrušeně se hovoří a píše se o výrocích našeho i maďarského premiéra, o odvolané návštěvě německého kancléře. Snad se mluví i o Temelínu, ale hlavně o Benešových dekretech. Zřejmě nadešla chvíle, kdy je zapotřebí pokusit se vidět to vše v základních souvislostech.

Jednu souvislost naše politika a politická veřejnost chápe neobyčejně dobře. Je to proces přibližování Česka k integrované Evropě, vývoj, na jehož konci by měl být vstup České republiky do Evropské unie. Druhý proces většinou v jeho celistvosti nevidíme. Tak, jak běží čas - a možná ještě rychleji - probíhá proces mezinárodně politické izolace našeho státu. Potvrdilo ji trucovité odřeknutí schůzek premiérů a ministrů kultury zemí visegrádské čtyřky, korunovalo pak odřeknutí návštěvy kancléře Schrödera. Existence České republiky ve střední Evropě je čím dál tím izolovanější. Bude hůř.

Mohou za to - Benešovy dekrety. Lépe řečeno okolnost, že od listopadu 1989 je česká vládní politika hýčká jako vlastní dítko a že v otázce poválečného vyhnání Němců nedokázala zaujmout alespoň takové stanovisko, které by bylo možno označit za pragmatické . Každý, kdo má smysl pro politickou soudnost a paměť a viděl ve čtvrtek 28. února na ČT1 pořad "Bez imunity", věnovaný diskusi našich politiků o Benešových dekretech, dojde snadno k závěru, že dnes už se u nás i formálně vytvořila obdoba poválečné Národní fronty. Je založena na konsensu, že to podstatné, co Národní fronta po druhé světové válce vyvedla (to znamená vyhnání Němců z Československa) bylo zcela v pořádku, nutné a spravedlivé. Je štěstím pro tuto zemi, že se mezi pěti politiky ve zmíněném pořadu našel jeden (poslanec Mareš), který uvažoval a hovořil sice také z hlediska českého národního zájmu, ale na rozdíl od ostatních racionálně. Jenomže výjimka potvrzuje pravidlo, v tomto případě politickou jednotu vysoké i občanské politiky; diváci s ní vyslovili souhlas hlasováním, v němž zdrcující většinou schválili a potvrdili vyhnání Němců. V klimatu takto se stupňující nacionalistické jednoty lze těžko svobodně diskutovat. Pak už jenom přibývají hlasy pro aktualizovanou Národní frontu.

Samozřejmě, že lidé se ptají, co vlastně bude: hrozí nám, že nebudeme přijati do Evropské unie, že se vstup České republiky do Evropské unie zdrží, nebo že majitelům statků po vyhnaných Němcích bude zkonfiskován majetek? Kategoricky lze pochopitelně odpovědět jen na poslední otázku: každá česká vláda znovu ráda zaručí, že tato nová vlastnická práva jsou definitivní. Jen věštec však může předvídat, co se jinak bude konkrétně dít. Nepochybné se ovšem zdá, že budeme mezinárodně politicky stále více izolováni a že to bude mít neblahý vliv na náš politický život i běžný společenský provoz. Evropa, i když ne vždy zcela ochotně, kráčí kupředu a my postupujeme vzad.

Pokud má ještě někdo zato, že srovnávání s poválečnou Národní frontou je přehnané, nechť si připomene nedávné události. Vše začalo a je dáno výroky premiéra Zemana, jimiž urazil Araby (!) a Rakušany, ale zejména se více než nehorázně vyjádřil na adresu námi vyhnaných sudetských Němců: že byli Hitlerova pátá kolona a že by jim slušel ne odsun, ale trest, popřípadě jako vlastizrádcům trest smrti. Takové vulgární výroky flagrantně vybočují nejen z mezí politické kultury, ale rovněž z mezinárodně politických i vnitropolitických pravidel. Máme-li k nim najít analogii, pak se musíme vrátit do roku 1989 a vzpomenout si na nechtěný černý humor Jakešova projevu na Červeném Hrádku. Český občan jej bral jako grotesku, poslouchal Jakešův projev a smál se až se za břicho popadal. Jenomže doba se změnila, teď si naši spoluobčané čtou Zemanovy jeruzalémské vývody a většinou si pochvalují, že "jim" (Němcům, Rakušanům, sudetským Němcům) konečně někdo řekl pravdu.

To, že si to Miloš Zeman nejen mohl dovolit, ale že dokonce po návratu z Izraele, kde tímto způsobem hrubě poškodil naši republiku, nemusel okamžitě odstoupit, předznamenává naši politiku na několik let kupředu. Jeho odstoupení nezáviselo na tom, "kolik by to těsně před volbami stálo", byla to nutnost, pokud tento stát chce být v plném slova smyslu demokratický.

Máme tu tedy před sebou jako na dlani dva procesy, přípravu na vstup do Evropské unie a národněfrontovní mezinárodní izolaci České republiky. Není samozřejmě od věci položit si otázku, jak vlastně jdou ony dva procesy dohromady. Odpověď je jednoduchá, vůbec nejdou dohromady. A to je na současné situaci České republiky nejsmutnější.

Emanuel Mandler, 1.3.2002