ARCHIV

Je zásada sebeurčení historická veteš?

Když jsem si v Právu z 4. dubna přečetl polemiku Jiřího Hanáka s mým článkem o Trianonu (MfD 1. března), zjistil jsem s potěšením, že jsem ve srovnání s ním zarytý a malicherný český nacionalista. Mám výhrady už k Hanákově aritmetice: řeči o více než milionu Čechů v oblastech odtržených Mnichovskou smlouvou nejsou nic jiného než divoká fantasmagorie. Podle údajů, které poskytla československá vláda v roce 1945 Norimberskému tribunálu, jich bylo necelých 740 tisíc, velmi podobné číslo uvádí i sčítání lidu z roku 1930. To je tedy pouze jedna pětina veškerého tamějšího obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že ve sčítání z roku 1910 se mluví asi o 250 tisících Čechů, dá se přitom předpokládat, že nezanedbatelná část z nich přišla do anektovaných území jako úředníci nové státní správy. Navíc je třeba vzít v úvahu, že v druhé republice zůstalo asi 400 tisíc Němců. Mnichovská hranice nebyl jistě žádný zázrak, ale byla lepší než předchozí stav, a o to jde. Tři miliony lidí nejsou už žádná "menšina": Češi se s nimi mohli buď rozumně domluvit na tom, že stát budou společně sdílet (což na sklonku 20. let navrhoval mj. Emanuel Rádl), nebo se s převážně německými oblastmi rozžehnat. Problém byl v Hitlerovi a jeho zločinném režimu, ne v hranici.

Také historické vývody Jiřího Hanáka jsou velmi zábavné, pohybují se na úrovni dějepisu pro vyšší třídy komunistických jedenáctiletek. Fundamentální články byl nesmírně ambiciózní projekt, který zdaleka přesahoval skutečné možnosti tehdejší české politiky. Češi frontálně zaútočili na základy podmínky rakousko-uherského vyrovnání, přitom nedokázali dosáhnout porozumění s českými Němci a s Maďary se o to pokusili až velmi opožděně. Nezajímal je ani mezinárodní ohlas (proti důsledkům Fundamentálních článků se postavilo i Rusko). Při vší oprávněné kritice rakousko-uherského vyrovnání je třeba vidět, že za ním stála staletí maďarského protihabsburského odboje a souvislá mnohaletá práce maďarských politiků. Na to, aby se Maďarům vyrovnali, Češi tehdy ještě neměli - jejich chvíle přišla o padesát let později.

Zcela zásadní věc je ovšem Hanákova kritika zásady sebeurčení. Prý to byl jeden z velkých omylů onoho věku, napravilo sice mnoho křivd, způsobilo však neméně nových. Ideální by prý bylo bývalo, kdyby se Rakousko přerodilo v moderní spolkový stát, v němž by se všem národům dostalo maximální autonomie. Řečeno jeho slovy, kdyby měla babička kolečka, mohl to být autobus. Velmi by mne zajímalo, z čeho pak Jiří Hanák odvozuje právo Čechů usilovat o svou vlastní státnost a nakonec jí v roce 1918 taky dosáhnout? Také bych předpokládal, že se pan Hanák, aby zůstal věrný těmto svým tezím, postaví do prvních řad bojovníků za maximální autonomii Maďarů na Slovensku. Já jsem ve srovnání s ním asi opravdu moc velký český nacionál. Jsem např. přesvědčen, že habsburská monarchie byla od chvíle, kdy započal proces politické emancipace středoevropských národů, pouhým reliktem katolického středověku a její zánik byl neodvratný. Nové uspořádání střední Evropy po roce 1918 bylo v mnoha ohledech lepší než to předešlé, založili jsme např. svůj stát a náš nárok na něj dnes už nikdo nezpochybňuje. Versailleské uspořádání mělo ovšem vážné chyby, které volaly ne po jeho zrušení, ale po spravedlivé revizi. Revize je život.

Pan Hanák, věren své výchově, hlásá jakýsi skeptický materialismus: Čechy bez Sudet nemohly existovat, protože byla zničena železniční a silniční komunikace s Moravou a Slovenskem, ztratily 67% metalurgického a polovinu textilního, sklářského a chemického průmyslu. Jenže silnice a železnice se dají dostavět a bez metalurgického, textilního a chemického průmyslu se dá žít. To, bez čeho se žít nedá, je spravedlnost a přátelské soužití se sousedy.

To, co pan Hanák prezentuje, je mimořádně pokleslý český šovinismus z doby mezi dvěma světovými válkami, poznamenaný dobou velkého zapomnění 1948 - 1989. Stejná ideologie, kterou dnes hlásá Václav Klaus, jehož pan Hanák tak bezmezně a slepě nenávidí.

Mladá fronta dnes 13. března