ARCHIV

Proč tolik křiku kvůli Institutu

Poslanecká sněmovna začala projednávat v druhém čtení návrh zákona o Institutu pro dokumentaci totality. Předkladateli jsou poslanci z US, ODS a KDU. Úkolem Institutu, jenž má být podle zákona zřízen, je soustřeďovat archiválie KSČ a StB z let 1948-89, zpřístupňovat je zájemcům, provádět badatelskou práci a odborné analýzy. Půjde o státní instituci, ředitele jmenuje Poslanecká sněmovna a jí je také odpovědný.

Odborníci by měli posoudit, nakolik je takové soustředění archivních materiálů těžkopádné. Je taky otázka, zda ze zákona nedýchá jakýsi podivný etatismus (stát jako garant vědeckého bádání). Přesto je kravál, který spustili historičtí auguři z Ústavu soudobých dějin AV ČR, zarážející a podezřelý. Předseda Vědecké rady ústavu Jiří Pernes prohlásil: "Z mezinárodního hlediska jde o ostudný krok zpět, který nutně poškodí zájmy ČR." Je prý ohrožena bezpečnost archiválií, navíc je instituce nadbytečná (obvyklý argument těch, kteří se zřízením nějaké instituce sami stávají nadbytečnými). Proč ta silná slova?

Českou historickou vědu ovládli po převratu reformní komunisté, kteří kdysi v zatuchlých pracovnách Vokovické Sorbony bojovali za mírný pokrok dějepisectví v mezích bolševické ideologie. Na ně se přisáli vědečtí kolaboranti z let normalizace. Symbióza byla plodná, dokonce si už vychovali vědecký potěr. V mládí si osvojili marx-leninskou zásadu, že věda světem vládne: chová k sobě klíč ke všem tajemstvím života a je povolána k tomu, aby diktovala plebsu, co má a co nesmí dělat. Včetně rozhodování v mnoha významných politických záležitostech. Toto pojetí vědeckosti nakonec po roce 1968 důrazně odmítli i bolševičtí aparátčíci. Zato je v polovině devadesátých let vděčně přijali Klaus, Zieleniec a Havel, když potřebovali zaštítit plán na to, jak do budoucna vodit Němce za nos, nějakou věrohodnou ideologií.

Toto pojetí vědy a vědeckosti předpokládá, že k informacím mají mít přístup posvěcení odborníci, kteří pak určí, co se pro lid hodí a co ne a poznání mu ve vhodné a hlavně závazné formě zprostředkují. Je legrační, že i Václav Klaus, který v teoretické rovině velmi správně brojí proti takové elitářské ideologii, jí v praktické rovině neváhal využít.

Proti této marx-leninské představě je třeba postavit to, co tvoří základ demokracie: totiž přesvědčení, že laik je kompetentní rozhodovat v politických záležitostech. Demokracie je vláda laiků. Moc pochází nikoli z pracoven samozvaných vědeckých diktátorů, ale z lidu.

Z tohoto hlediska je přínos chystaného Institutu v zásadě pozitivní: má veřejnosti, lidu, usnadnit přístup k dokumentům, které významně zasahují do naší přítomnosti. Za tímto rozhodnutím stojí důvěra, že si veřejnost, lid bude s informacemi, kterých se jí dostane, vědět rady. Demokracie stojí na důvěře.

Zuřivý odpor, s jakým se návrh zákona setkal mezi pomazanými historickými hlavami, je podezřelý: nebojí se snad naši koryfejové, že by se lid mohl v archivech dozvědět něco bližšího i o nich, o jejich světlé marx-leninské minulosti? Ostatně, řada z nich udržovala kdysi čilý vědecký styk se svými řídícími důstojníky. A pokud by se veřejnost dozvěděla podrobnosti, těžko by se jí to pak vědecky vysvětlovalo.

11. března 2002