ARCHIVKlaus, Havel, MasarykVáclav Klaus přednesl 7. března u příležitosti 152. výročí od narození prvního prezidenta ČSR pozoruhodný projev. Vyslovil se v něm k Masarykovu odkazu. Na českého politika a na to, že jde vlastně o vzpomínkový proslov jubileu, vyznělo to, co Klaus říkal, nezvykle kriticky. Srovnejte sami: "…Často s hrdostí říkáme, že byla první Československá republika mezi nástupnickými státy bývalé monarchie jedinou demokracií a máme sklon připisovat tento fakt buď jakési blíže nespecifikované tradiční demokratičnosti českého národa nebo odkazu vynikajících národních vůdců první republiky v čele s Masarykem. Nejsme si ochotni přiznat, že se naše republika v mnohém inspirovala nezanedbatelnou demokratickou tradici bývalé habsburské monarchie, jejíž instituce a právní systém i s personálním obsazením s malými obměnami přejala, a jejž pouze zbavila některých feudálních ornamentů… Masaryk sám, přestože byl osobností se zkušenostmi evropskými a přestože byl ovlivněn i prostředím angloamerickým, na tuto tradici vědomě navázal, a svou rozsáhlou politickou zkušenost z dob monarchie - i z této doby přežívající autoritu státních institucí - dokázal postavit do služeb nového státu. Velmi obratně skloubil požadavek demokratické legitimity státu, odvozené ze svobodné soutěže politických stran, s tradicí jakési vyšší, nadstranické a na lidu bezprostředně nezávislé autority hlavy státu, která byla tak charakteristická pro bývalou monarchii… Masarykovo pojetí prezidentské funkce mělo ale velmi daleko k demokraticky republikánské představě prezidenta jako pouhého prvního úředníka či hlavy státu na dobu určitou. Jeho ambice byla vyšší - ve funkci prezidenta republiky se snažil dát novému státu sjednocující symbol a vyšší autoritu, než vyplývalo z demokratické ústavy… Lze říci, že v tom vyšel vstříc i tehdejší společenské objednávce, soudě podle toho, jak snadno a ochotně jeho ambiciózní pojetí prezidentské funkce přejala tehdejší mediální a intelektuální elita, která se pak v následujících letech aktivně podílela na vytváření známého masarykovského mýtu… Patriarchální, polomonarchický obraz funkce prezidenta, stojícího v očích veřejnosti jakoby nad ostatními součástmi politického systému, se ukázal být snadno zneužitelným reliktem minulosti. Klementu Gottwaldovi a jeho nástupcům paradoxně umožnil využít - masarykovským mýtem vybudované - autority prezidentské funkce k jisté legitimizaci totalitního režimu v očích veřejnosti. Bylo to vidět i v tom, že se každý generální tajemník komunistické strany, v jehož rukou se nacházela obrovská faktická moc, snažil zaujmout i post prezidenta - bez ohledu na minimální reálné kompetence, které s touto funkcí bývaly spojeny… Proto rozlišuji dvojí význam masarykovského odkazu pro moderní českou politiku - inspirativní příklad Masarykovy politické odvahy, neúnavné aktivity, skeptického vlastenectví a budovatelské úlohy v počátcích samostatného státu, a na druhé straně, pro moderní dobu poněkud nemístný příklad mytizovaného, izolovaného prezidenta-tatíčka, fungujícího mimo společnost, mimo její každodenní problémy, mimo standardní politické mechanismy, snažícího se svým vlivem přesahovat svou funkci i svou zemi." Tyto myšlenky nejsou sice nijak objevně nové (aspoň po vydání pozoruhodné dvojdílné monografie Antonína Klimka "Boj o Hrad"), to ovšem není politikova povinnost: důležité je, že Klaus nezneužívá Masaryka jako posvátné krávy (jako např. vedení ČSSD a specielně Miloš Zeman), ale dívá se na něj kriticky, tj. přesně v duchu Masarykova odkazu, a že má v zásadě pravdu. Přesto se čtenáře, znalého politiky, jakou v poslední době provádí ODS a její předseda, zmocní jisté pochybnosti. Dovedou pracovat s veřejností, s voliči, daleko obratněji než jejich vždy neúspěšní konkurenti z (nynější) Koalice. Ti se snaží vlichotit do přízně české společnosti: zdůrazňují své dobré vychování, zároveň ochotu v ošemetných tématech (Benešovy dekrety) vyjít lidu a konkurenci (ODS, ČSSD, KSČM) vstříc, zbytečně lid nedráždit a vyplnit všechna jeho přání (až po ty loterie a pohádky pro nejmenší). Chovají se jako zamilovaný gymnazista, který se plazí v prachu u střevíců zbožňované bytosti. Tato technika svádění nebývá obvykle příliš úspěšná. Klaus naproti tomu postupuje, obrazně řečeno, jako zkušený svůdník: slibuje cynicky a dalekosáhle, zároveň dává najevo, že jsou věci, kde má svou hlavu (obvykle takové, u nichž nehrozí, že by se mohla stát předmětem předvolebního boje, viz hodnocení TGM). A někde v pozadí je cítit, že si pak stejně po volbách bude dělat, co bude chtít. To a na voliče platí daleko víc, viz poslední výzkumy veřejného mínění. Vyybavuje se neodbytná otázka, jak by si asi počínal, kdyby mu z nějakých důvodu nezbylo nic jiného než zaujmout prezidentské křeslo. Nemyslím, že by nějak modifikoval svůj kritický postoj k masarykovské tradici, jenže co záleží na slovech! Mám podezření, že při jeho nezměrné ješitnosti a sebelásce by jeho faktické pojetí prezidentské funkce bylo ještě stokrát horší, než to Masarykovo. To je samozřejmě jen spekulace. Důležitější je jiná věc: Klausova kritika míří pochopitelně přes Masaryka na Václava Havla. To, že Havel se pokusil v jakési kýčovité, pokleslé formě masarykovský mýtus obnovit, je dnes tak zjevné, že o tom může mluvit i předseda ODS. Je to taky trochu opožděné, vždyť on sám je strůjcem Havlova comebacku v roce 1993. Bez ODS by dnes Havel na Hradě neseděl. Bylo by však krajně nespravedlivé pro to, co dnes už vidí každý, přehlížet věci, v nichž měl Václav Havel proti Klausovi pravdu. Václav Havel například vždycky podporoval regionální samosprávu. ODS se jí zuřivě bránila, dokud byla u vesla (hrozilo, že se v regionech bude muset dělit o moc s opozicí) a přišla jí na chuť teprve tehdy, když se v opozici octla sama a vyhrála volby ve většině krajských samospráv. Václav Havel měl zpočátku daleko otevřenější přístup k sudetoněmeckému problému, který se nám dnes, po desetiletí zatloukání a zakopávání, vrátil jako bumerang a v plné síle. Sice se nikdy vyhnaným expresis verbis neomluvil (to je nepodložená legenda), ale to, co řekl např. v projevech u příležitosti Weiszäckerovy nebo Kohlovy návštěvy, mohlo být východiskem podstatně rozumnější politiky, než jakou prováděla od poloviny devadesátých let vypečená dvojice Klaus - Zieleniec. Octl se ovšem v izolaci a z výchozích pozic dost slevil. V poslední době jako by se rozpomínal na své lepší začátky - jenže prezident má zvláštní schopnost dělat pravý opak toho, co je politicky rozumné: zatímco se všude, kde je to jen trochu možné, plete do denní politické vřavy, v této věci zachovává bohorovné mlčení, ačkoli by mohl a měl mluvit, a nechává za sebe vystupovat věrné, leč zcela bezvýznamné publicisty (Šustrová, Pehe). A konečně je třeba zmínit, že Václav Havel byl vždycky stoupencem Visegrádské spolupráce. To jsou sice všechno záležitosti, na něž v danou chvíli mnoho voličů nenachytá - ale pro důsledného politika jsou to dobré investice do budoucnost. Václav Klaus dobře vidí Havlovy nedostatky. Kéž by ještě stejně dobře viděl i jeho přednosti a hlavně nedostatky vlastní.
8. března 2002
|