ARCHIV

Mobilizace

Malé národy, zvláště ty, které musely v minulosti zažít od svých mocnějších sousedů nejedno příkoří, mají problém: takové kolektivní zážitky do budoucna pořádně deformují jejich sebe - vědomí. My Češi jsme klasický příklad. Tito ponížení a ublížení vzbuzují leckdy mezi silnými soucit, soucit, který vyvěrá ze špatného svědomí. Špatné svědomí je ovšem zřídka kdy dobré východisko pro politické jednání, zvlášť v době, kdy všechen útlak už dávno pominul (vztah Antje Vollmerové k Čechům je klasický příklad). Soucítění tohoto typu je politicky zcela neproduktivní a pro střízlivě uvažující příslušníky národa - oběti dokonce poněkud ponižující.

Následky historických traumat a stresů se obyčejně projevují až ve chvíli, když už nehrozí žádné nebezpečí a národní společenství je obklopeno samými hodnými strýčky, kteří se mu snaží ze všech sil pomoci. Následuje rozpuk toho, co dosud nepříznivé poměry omezovaly - především těch navyklých jednání, jejichž hybateli jsou strach a hysterie. Společnost je neschopna uznat vlastní chyby. Každá omluva, každé smířlivé gesto provokuje vždy jednu a tutéž reakci: To nestačí! Víc! Vytváří se "národní jednota", velmi nepříznivé prostředí pro ty, co mají potřebu svobody a spravedlivosti.

To je zhruba popis situace, v níž se po roce 1989 octla česká společnost. Sledujme nyní, jak se obhajoba krajně problematických rozhodnutí z minulosti, které i pro ni samu měly nakonec katastrofální následky (vyhnání sudetských Němců) popstupně stala kvasiexistenciální otázkou národního přežití a také centrálním tématem nynější volební kampaně.

Po převratu 1989 se čeští intelektuálové z okruhu Václava Havla nejprve domnívali, že teď přišel čas zaujmout k vyhnání Němců otevřený a kritický postoj. Odtud poměrně smířlivá slova českého prezidenta, pronesená při různých příležitostech v letech 1990-92. To vše spočívalo na dvou iluzích: za prvé na přesvědčení, že to postižení budou chápat nikoli jako začátek, nýbrž jako tečku za věcí. A za druhé, že česká veřejnost bude bez dalšího schopna takovou sebekritiku schválit. Výsledkem bylo roztrpčení na všech stranách.

ODS, strana Václava Klause, využila toho, že a jak se věc otevřela. Klaus hledal témata, která osloví pokud možno široký okruh voličů. Obrana národních zájmů proti požadavkům sudetských Němců bylo jedno z nich. V tomto okamžiku ještě zdaleka ne to nejdůležitější. Vznikl program, s nímž pak ODS ve volbách zvítězila.

Klaus ovšem oprášil starý obraz nepřítele. Byl by později rád dělal umírněnou politiku, ale už to nebylo možné. V roce 1993 mu vyvstal v osobě Miloše Zemana coby novopečeného předsedy ČSSD nepřítel bez zábran, agresivní a zároveň příliš hloupý na to, aby byl schopen dohlédnout dál než na bezprostřední efekt přijatých rozhodnutí. Začal svou politickou kariéru slibem, že půjde vládě po krku, a dělal to i v sudetoněmecké záležitosti. Pro každou opozici je nejsnadnější věcí pod sluncem být radikálnější než vládní strana. Ačkoli hlavním tématem Zemanovy ČSSD bylo korupční prostředí kolem privatizace, nabyl i "sudetoněmecký syndrom" na významu. Vláda prodává zemi nepříteli! S tímto programem dosáhla ČSSD ve volbách 1996 skvělého úspěchu, Klaus sice zůstal u vesla, ale v nezáviděníhodné roli předsedy menšinové vlády. A v roce 1998, po rozštěpení ODS, už Zeman zvítězil. Zároveň se Klausovi podařilo učinit obratným vedením volební kampaně ODS druhou nejsilnější stranou. Jeho heslem tehdy bylo: mobilizace společnosti tváří v tvář nebezpečí obnovy socialismu.

ČSSD zvítězila, byla však s to vytvořit zase jen menšinovou vládu se smluvně pojištěnou podporou ODS. Teď by byl chtěl mírnit vášně zase Zeman. V Berlíně se usadila spřátelená sociálnědemokratická vláda. Nebylo to však možné, česká vláda závisela na milosti ODS, která se po vnitrostranickém puči z podzimu 1997 důkladně zbarbarizovala, a sudetoněmecké téma zaujalo v hodnotovém systému strany velmi důležité místo. Klacek, který vypadl z ruky Zemanovi, nyní pevně třímá Klaus.

Ve vzrušené předvolební atmosféře udělal Zeman fatální chybu: nejprve v rozhovoru pro Profil, a pak v Izraeli zuřivě napadl sudetské Němce a nabídl vlastně téma Klausovi. Zapomněl přitom, že opozice je ve výhodě, pokud jde o radikální stanoviska. A ODS okamžitě trumfovala: navrhla zabudovat další platnost dekretů do smlouvy o přistoupení ČR k EU. Sudetoněmecké téma se stalo ústředním tématem volební kampaně ODS: přichází nepřítel, aby vám uloupil majetek a vlast. Aux armes, citoyens! Započala další mobilizace.

Barbarizace české společnosti tak dosáhla nové, vyšší úrovně. Je to bludný kruh: iracionální strach ve společnosti není předmětem kritické analýzy a léčebných postupů, nýbrž prostředkem politické manipulace. Manipulace posiluje strach. Atd. Vypadá to, jako by se někdo pokoušel oživit v zcela odlišných historických kulisách českou poválečnou psychózu z roku 1945. Pokud se to podaří, utrpí velmi nedokonalá česká demokracie smrtelnou ránu.

3. března 2002; psáno pro časopis Info-insight