ARCHIV

Vyhřezlo trianonské trauma?

Karel Hvížďala napsal v Mladé frontě dnes z 27. února: "o víkendu od Maďarů v jejich volební vřavě vyhřezlo po více než osmdesáti letech jejich trianonské trauma". Má zjevně na mysli sobotní demonstraci asi sta mladých lidí před Slovenským velvyslanectvím v Budapešti. Zdá se, že se po Orbánových kritických výrocích na adresu Benešových dekretů stalo Maďarsko jakýmsi otloukánkem, protože Německo ani Rakousko se k tomu nehodí (Německo je moc velké a Rakousko dost bohaté). Je přitom zarážející, jak málo se osudech našeho někdejšího jižního souseda v posledním století ví: tak například hned pan Hvížďala se domnívá, že "po první světové válce ztratilo Uhersko území, která připadla Rumunsku a Československu". To je informace jednak mírně řečeno kusá a jednak nepřesná. Přitom jde o významný, bolestný a otevřený problém, s nímž by se mělo zacházet slušněji než jak to činí Zeman s Klausem v případě sudetských Němců.

Pod pojmem Trianon si dnes mnoho českých čtenářů představí nejspíš nějaký nový druh sportu. Ve skutečnosti jde o palác Velký Trianon ve Versailles, kde byla 4. června 1920 podepsána mírová smlouva mezi vítěznými mocnostmi první světové války a Maďarskem. Byl jí stvrzen rozpad tisíciletého státního útvaru, k němuž se Maďaři vztahovali podobně jako Češi ke středověkému Českému státu. Rozpad byl nevyhnutelný: od chvíle, kdy ve střední Evropě započal proces národní emancipace, stalo se historické Maďarsko, či chcete-li Uhersko reliktem středověku a Maďaři vedli marný zápas za jeho zachování zbraněmi leckdy dosti drsnými (národnostní útisk).

Problém byl v tom, jak se Uhry rozpadly. Mimo území maďarského státu se totiž octlo asi 3,5 milionů Maďarů, tehdy třetina maďarského národa. Značná část jich žila v souvislém pásu podle maďarských hranic, kde tvořila výraznou většinu obyvatelstva. Nešlo o maďarské etnikum, ale o vědomé příslušníky politického národa, kteří z pochopitelných důvodů k státním útvarům, v nichž se octli (k Československu, Rumunsku a Království SHS, pozdější Jugoslávii) neměli vůbec žádný vztah a nikdo se jim proto nemůže divit.

Udělat národnostně docela spravedlivé hranice bylo tehdy ovšem nemožné. Nebylo však nemožné udělat hranice podstatně spravedlivější, bližší zásadě o sebeurčení národů, kterou si vítězové války vytkli. Britští a italští zástupci na konferenci měli k jejím závěrům čas od času výhrady, Spojené státy z těchto důvodů v létě 1919 z konference odešly. Maďaři smlouvu podepsali s výhradou, že odporuje zásadě sebeurčení národů. Toto stanovisko zastává od té doby drtivá většina Maďarů doma i v sousedních státech, a mají recht. Trauma nevyvřelo, trauma trvá.

Nám Čechům často, pokud jde o naše sousedy (zvláště ty, kterým jsme tak či onak ublížili), chybí představivost: Mnichovskou dohodu například právem považujeme za velkou křivdu. Československo jí bylo prakticky vydáno na milost a nemilost Hitlerovi. Nicméně hranice, které stanovila, byly z národnostního hlediska spravedlivější. Problém ovšem nebyl v hranicích, ale v Hitlerovi. To spojenci nazřeli a už za války se shodli na její neplatnosti. Trianon stanovil hranice krajně nespravedlivé. To, že o nich rozhodly demokratické mocnosti, je pro Maďary slabá útěcha. Tyto hranice trvají dodnes.

Samozřejmě nejde o to, měnit dnes ve střední Evropě hranice. To s výjimkou krajně nacionalistické MIÉP dnes nechce nikdo ani v Maďarsku. Nejde ani o tak na první pohled samozřejmý požadavek, jako je autonomie pro maďarské menšiny v sousedních zemích: neexistuje tam k tomu politická vůle. Je však třeba místo hloupých řečí o vyvřelých traumatech přemýšlet o tom, jak učinit s křivdami minulosti to jediné, co se s nimi dá dělat: nějakým způsobem je zmírnit. Povyk, který spustily některé sousední státy v souvislosti se zákonem o zahraničních Maďarech, je mi v této souvislosti úplně nesrozumitelný: vždyť už nejde o politiku, jen o pouhé zachování maďarského etnika v těchto zemích.

Pokud tak neučiníme, stane se to, o čem mluvil jeden z účastníků demonstrace, kterou zmínil pan Hvížďala: za pár let se jich tam sejde milion. A po středoevropské spolupráci bude veta.

Mladá fronta Dnes 1. března 2002