ARCHIV

Otazník nad výsledky druhé světové války

S úžasem čtu v novinách od horlivého zastánce odsunu p. Vlka staršího, že to, oč Sudetoněmeckému krajanskému sdružení v úsilí o zrušení Benešových dekretů jde, je "pokus zvrátit výsledek druhé světové války a …/sudetoněmecké/ historické prohry v boji o ovládnutí českých zemí." Až dosud jsem nevěděl, že sudetští Němci jakožto etnikum (nemyslím tedy K. H. Franka) někdy chtěli ovládnout ne snad české a moravské pohraničí, které bylo jejich domovinou, nýbrž celé "české země". Ale jde o tvrzení poněkud excentrické a je otázka, zda autor záměrně nepřehání. Jistě však míní zcela vážně protest proti pokusu "zvrátit výsledek druhé světové války". Vždyť i Václav Klaus požaduje pojistku proti "úvahám o revizi poválečného uspořádání".

Racionálně vzato to na první pohled vypadá jako vtip. "Poválečné uspořádání" obnášelo například rozdělení Německa do čtyř pásem a pak na východní a západní. Nevědí snad čeští nacionalisté, že rozdělení Německa bylo jeho sjednocením "revidováno" (o revizi uspořádání Balkánu ani nemluvě)? Ale zůstaňme "doma". U nás spočívalo poválečné uspořádání v obnovení Československé republiky ("revidována" v roce 1992), ve vyhnání sudetských Němců (to jediné zůstalo), v zákazu opozice proti Národní frontě, v zestátnění tří čtvrtin průmyslu, v zřeknutí kriticky se vyjadřovat k Sovětskému svazu. Proč p. Vlk starší neprotestuje proti privatizaci a vůbec proti naší Ústavě, když tato listina zlikvidovala prakticky všechny "výsledky 2. světové války"? Oč dnes českým nacionalistům jde, je zřejmé. Je přece mnohem líbivější zastávat se "výsledků druhé světové války" než genocidního vyhnání Němců - i když dnes už jde o totéž, protože nic dalšího z těchto výsledků u nás nezbylo.

Nezbylo? Nebuďme neobjektivní. Zbyla atmosféra, duchovní klima naplněné protiněmeckou záští a nenávistí, posilovanou českým nacionalismem, jemuž holdují všechny naše politické strany. Mnichov těžce poškodil Československo, nacistická okupace znamenala vážné psychické i hmotné ponížení českého národa, válka, kterou rozpoutalo Německo, byla strašná. Že národ v roce 1945 procitl osvobozením do nenávisti, bylo pochopitelné a svým způsobem "obvyklé". Česká politická elita však zneužila této atmosféry kolektivní nenávisti k brutální etnické čistce. Byla zdůvodňována částečně odvetou, především však potřebou zajistit bezpečnost republiky. Okolnost, že mnozí to tehdy mysleli upřímně, bohužel málo mění na tom, že genocidní "odsun" se spojil dohromady s poválečnou nenávistí. Toto spojení v období nadvlády komunismu nezesláblo a to není překvapivé. Udivující je, že demokratická česká politika na ně po listopadu 1989 nejen přistoupila, ale že se neustále snaží je posílit, a to jak praktickými kroky, tak "teoretickými" úvahami. Daří se to. Nechť si čtenář přečte chats k tomuto tématu nebo ať si poslechne, jak se o Německu, o Němcích a o odsunu pojednává ve výčepech a restauracích. Nemusí svou mysl příliš namáhat, aby zjistil, že velká část národa žije v tomto "výsledku druhé světové války": v nenávistném protiněmeckém nacionalismu. A tak se nám daří mentálně zaostávat za Evropou víc, než by to odpovídalo prožitým čtyřem desetiletím komunistického režimu.

Pokud by si někdo myslel, že se tu vlastně opakuje "nacionalismus 19. století", hodně by se mýlil. Tehdejší nacionalismus měl ovšem svou nenávistnou - v českých zemích protiněmeckou - stránku. Líc této silné rubové stránky však byl konstruktivní. "Nacionalismus 19. století" vycházel u nás z toho, že Češi jsou si navzájem příbuznými ("bratry a sestrami"), snažil se osvětou, vzděláním i praktickou činností celý národ povznést - a to se mu také do jisté míry dařilo. Při všech záporech, které lze u tohoto nacionalismu najít (a není jich málo), zjišťujeme, že tehdejší nacionální ideje přispívaly k integraci národního společenství. Takže jde o velký rozdíl: současný český nacionalismus je ještě nenávistněji zaměřen proti "cizině" (Němcům), ale nemá kladné stránky nacionalismu, který doprovázel vývoj českého národa od společenství chalupníků, podruhů a drobných řemeslníků k středoevropské industriální společnosti. Povznášení bylo nahrazeno zaostáváním, integrace dezintegrací.

Zrušení Benešových dekretů by tuto všeobecně nepříjemnou situaci značně vylepšilo. Koneckonců kdyby se nestalo nic jiného, než že by ubylo nenávisti, celá společnost by to pocítila jako velký klad. A pokud by tedy někdo byl tak idealistický, že by chtěl být roku 2002 vlastencem, ať se pustí do boje s nenávistí.

Emanuel Mandler