ARCHIV

Možná přijde i Rugova

Zahájení procesu s bývalým jugoslávským prezidentem Miloševičem bylo zahájeno ohňostrojem silných slov. Prý je to událost, která nemá v moderních dějinách obdoby. Jako svědek se řízení možná zúčastní i kosovský předák Ibrahim Rugova. Podle experta z kolumbijské univerzity se dnes v Haagu přepisuje mezinárodní právo. Jiný znalec straší, že kdyby žalobci proces prohráli, byla by to katastrofa, protože by se zhroutila naděje na vytvoření funkčního a respektovaného mezinárodního soudu pro podobné případy. Z toho ze všeho běhá trochu mráz po zádech: jak lze spravedlivě soudit ve chvíli, kdy se zrovna přepisuje právo a kdy každý jiný výsledek než ten, který si experti předem přejí, by znamenal katastrofu?

Také prý není nic divného na tom, že soudci z Haagu vynášejí politické rozsudky: jinak to ani nejde, když soudí politiky. Lehkomyslnost, s jakou se po bolševicku stírá rozdíl mezi politickou a kriminální vinou, není v českém prostředí překvapivá a zároveň dává tušit, že přepis práva asi neprobíhá tou nejšťastnější cestou.

Jako by chtěla předchozí slova potvrdit, prohlásila hlavní žalobkyně ICTY Carla del Ponte, že Miloševičovi nikdy nešlo o lid (!). Nevedlo jej prý ani přesvědčení, ani vlastenectví, ani rasismus, ani xenofobie, nýbrž jen a jen touha po osobní moci. To je hlubinná sonda do černé duše obžalovaného. Dá se dokázat jedině tak, že se obžalovaný přizná. K tomu, aby se k něčemu podobnému přiznal, je třeba použít prostředků, které už byly mnohokrát popsány a aplikovány, ale obávám se, že si ICTY jejich použití nemůže dovolit.

Ale i věcně je to nesmysl. Samozřejmě, že Miloševiče vedla touha po osobní moci (chtěl bych vidět politika, který by jí byl zcela prost). Vedla ho taky xenofobie. A taky přesvědčení. A taky vlastenectví.Úkolem soudu je rozmotat toto klubko a dospět ke spravedlivému rozsudku.

Miloševič bývá srovnáván s Hitlerem. Tato démonizace prozrazuje ztrátu měřítka a smyslu pro historické pozadí případu. Bývalý prezident byl jedním z předtavitelů prostředí, které je surovější než to středoevropské a kde promíšení národností vede k tomu, že se navzájem nenávidějí a ve strachu o existenci jsou ochotny jedna druhé páchat ty největší ukrutnosti. Ostatně, u nás se po skončení druhé světové války dělo něco podobného, měli bychom tedy balkánským událostem víc rozumět a ubrat něco z mravního nadhledu, na nějž nemáme nárok.

Proces zatím neprobíhá příliš důstojně. Obžaloba a Miloševič hrajou přebíjenou obrázky masových zvěrstev. Je samozřejmě drzost stavět masová zvěrstva, kterých se na sobě navzájem dopouštěli Srbové, Chorvati, Muslimové a Albánci, proti nezamýšleným a nevyhnutelným obětem vojenské operace, jejímž cílem bylo vraždění ukončit. Bohužel koncepce této operace, jejíž podmínkou nebylo vlastní ztráty omezit na minimum, nýbrž docela vyloučit, podobnou demagogii umožňuje.

Je mezinárodní společenství schopno věcně a spravedlivě posoudit Miloševičovu vinu? Během jugoslávské krize projevilo bezradnost. Šlo mu o v první řadě o udržení statu quo (nesmyslné historické hranice), a tak velmi často jen asistovalo při ukrutnostech, kterým chtělo zabránit. Toto selhání přímo svádí k tomu, aby se na Miloševiče svalila všechna vina, neje ta, kterou bezesporu nese.

Soudit Miloševiče a jemu podobné je ovšem nutné: protože potrestání viníků je součást spravedlivého řešení jugoslávské krize. Nemělo by se proto zapomínat, že v první řadě nejde o Miloševiče, ale o spravedlivé uspořádání poměrů v oblasti bývalé Jugoslávie. K tomu jsou kompetentní Srbové a další národy regionu; měli by si své darebáky soudit sami, mezinárodní společenství jim může pomoci, ne však z nich tuto zodpovědnost docela sejmout. Pokud se tak nestane, může paní del Ponteová Srbům nastokrát vykládat, že před soudem nestojí stát, organizace nebo národ. Budou jí věřit zrovna tak málo, jako věřili Češi rakouským ekologickým aktivistům, když se státní pomocí a za asistence školních dítek blokovali hraniční přechody s ČR a vykládali, že nejsou proti Čechům, nýbrž jen proti Temelínu.

Mezinárodní společenství tuto cestu nezvolilo. Dalo přednost řešení revolučnímu, radikálnímu a tedy také uspěchanému. Za těchto okolností nejsou žádné zvláštní vyhlídky ani na spravedlivý soud pro Miloševiče, ani na trvalý mír na Balkáně.

Rozšířená verze článku z MfD, 20. února 2002