ARCHIV

Český hrdina v nedbalkách

Zemanovo poslední zahraničněpolitické extempore v Izraeli je těžké nechat bez komentáře. Premiér si v několika veřejných vystoupeních postupně připravoval půdu pro zcela zásadní sdělení, jež poskytl deníku Ha´arec. Jeho hlavní teze jsou:

• Jásir Arafat je stejný terorista jako Adolf Hitler
• Izraelci by měli dát Palestincům najevo, že když nepřistoupí na jejich požadavky,vyženou je, jako kdysi vyhnali Češi sudetské Němce.

Zemana přitom nepochybně nevedla jen vstřícnost k hostitelům (ostatně nadměrná, o vyhnání Palestinců v Izraeli usilují jen extrémní politické síly). V druhém plánu vlastně říká: tak jako vy máte právo vyhnat Palestince, měli jsme kdysi my právo vyhnat sudeťáky, a žádní drzí Němci ani jiní Rakušané nás s tím dnes nebudou otravovat. Nebo dokonce: potvrzujeme Vám, že máte právo vyhnat Palestince, a vy nám na oplátku potvrďte, že jsme měli právo vyhnat sudetské Němce. Premiér si tak vlastně prostřednictvím Izraelců hojí vlastní, české mindráky.

Není proto divu, že na rozdíl od odrodilých intelektuálů v médiích česká veřejnost rezonovala, jak ukázal ohlas na internetu, citlivě a většinou souhlasně. Základní nota čtenářských komentářů byla: obyčejně sice se Zemanem nesouhlasím, ale tentokrát uhodil hřebík na hlavičku. Má odvahu říci otevřeně do očí mocným tohoto světa to, co jiní diplomaticky zamlouvají. Neleze po břiše před Němčoury, Rakušáky a panstvem z Bruselu.

Zemanovi se podařilo oslovit malého českého člověka, stoupence silných slov a rázných řešení (těch, při nichž padají hlavy a teče krev), zároveň ovšem příliš zbabělého na to, aby svá předsevzetí sám prováděl. Pro tyto lidi se Miloš Zeman v poslední době stal jakousi heroickou variantou Jirotkova Saturnina: vzbudil v nich naději, že dokáže realizovat to, o čem oni jenom sní.

Zeman by si touto cestou byl mohl získat slušnou veřejnou podporu (Václav Klaus se velmi mýlí, domnívá-li se, že oslovuje jen okraj voličského spektra). Kondicionál minulý je naštěstí na místě. Ukázalo se, že premiér vycházel z chybného propočtu. Když jde o dodatečné ospravedlnění pro vyhánění Němců, může sice v západní Evropě počítat s poměrně širokou podporou: jednak jsou velmoci (USA a Británie) do věci namočeny, jednak má Západ panickou hrůzu z jakýchkoli změn statu quo (celá balkánská krize je důsledek tohoto strachu). Žádný západoevropský stát ovšem není ochoten přistoupit na vyhánění Palestinců: o tom totiž není v závěrečné zprávě Postupimské konference ani slovo. Spustila se lavina zuřivých protestů. Kdyby byl Zeman v této vypjaté chvíli setrval na svých názorech, byl by sice Českou republiku mezinárodně znemožnil, ale získal by v tuzemsku nezanedbatelnou řadu oddaných stoupenců. Měl by šanci se stát českým Pilsudským. Zeman naopak prokázal, že je ze stejného těsta jako jeho stoupenci a udělal totéž, co by na jeho místě udělali oni: podělal se, a teď se kroutí, opravuje, dementuje, zatlouká. Na internetových luzích a hájích zavládlo zděšené mlčení. Malý český člověk se zase jednou cítí být podveden a zrazen. Sociální demokracie, strana malých českých lidí, která díky Zemanově iniciativě mohla trochu nakynout, nejspíš naopak trochu splaskne. Izrael si mohl na malém příkladě ověřit, jak spolehlivá je česká podpora. Země Evropské unie mají konečně jasno o tom, jaké Indiány budou mezi sebe přijímat. A Česká republika?

Český parlament přijal kdysi zákon: "T. G. Masaryk se zasloužil o stát". Je to nabubřelá a zbytečná formalita, aby to člověk nahlédl, nepotřebuje být vázán zákonnou normou. Po převratu byl, pokud se nemýlím, podobným způsobem poctěn generál Štefánik. Když už jsme si takovou praxi jednou zavedli, je třeba ji uplatňovat i zrcadlově symetricky. Právě teď je pravá chvíle na to, aby Parlament České republiky přijal zákon: Miloš Zeman poškodil Českou republiku.

Asi ho nepřijme. Ale to nevadí. Stejně je to každému zjevné.

19. února 2002