ARCHIV

Prezidentův boj za nezávislost

Václav Havel uplatnil svou pravomoc a navrhl předsedkyni Nejvyššího soudu Elišku Wagnerovou za soudkyni Ústavního soudu. Má zaujmout uprázdněné místo po Ivaně Janů, která odešla do ICTY. Proslýchá se, že tím by kariéra paní Wagnerové ještě zdaleka nemusela skončit. Předsedkyní Nejvyššího soudu se má stát rovněž z prezidentova rozhodnutí Iva Brožová. Jmenování paní Wagnerové musí ještě schválit Senát, ale vzhledem k tomu, že tam mají prezidentovi stoupenci většinu, nebudou s tím asi žádné problémy.

Havlovo překvapivé rozhodnutí zaskočilo vládu. Své roztrpčení už vyjádřili místopředsedové Rychetský a Špidla i ministr spravedlnosti Bureš. Vytýkají mu, že s nimi své rozhodnutí nekonzultoval. To prezident podle ústavy dělat nemusí, ale ústava mu to ani nezakazuje. Standardně dotčena je i ODS, ta Havlovi vytýká, že v té věci nekontaktoval parlamentní výbory. Ani to není prezidentova povinnost.

Jmenování má být předmětem Havlova rozhovoru s premiérem Zemanem. Mohl by být, jak se zdá, docela vzrušený.

To není jediný případ z poslední doby, kdy byla vláda a ODS nespokojena. Ministr financí si stěžoval, že s ním Havel nekonzultoval opětné jmenování L. Niedermayera viceguvernérem ČNB. Jakýsi velmi opatrný nesouhlas vyjádřil i guvernér Tůma, kterého před časem do funkce protlačil rovněž prezident. A konečně vláda navrhla prezidentovi dva nové členy prezidia Komise pro cenné papíry, Havel by ovšem rád viděl, kdyby v prezidiu zůstal Tomáš Ježek, který při své kmitavé cestě českým politickým vesmírem zjevně právě prolétá v blízkosti Hradu. Zde jsou prezidentovy možnosti omezenější (předsedu a členy prezidia jmenuje na návrh vlády). Dal tedy najevo, že zvolí zdržovací taktiku.

Kritiku ze strany politických oponentů Havel briskně odmítl. Při jmenováních se nebude řídit politickým klíčem nebo nějakým principem opoziční smlouvy, chce v rámci svých malých možností chránit nezávislost některých institucí. Z formulace vyplývá, že má jít o nezávislost na stranách opoziční smlouvy. KDU a US prezidentovi nadšeně přizvukují.

Je tedy zjevné, že u nás probíhá zápas dvou uskupení o nezávislost významných státních institucí, jež by ze své povahy měly být politicky neutrální. Každé z nich usiluje, aby instituce byly nezávislé na tom druhém.

Zvláště povážlivé je to v případě Ústavního soudu. Ten v poslední době sloužil především jako odvolací instance proti rozhodnutí parlamentu. Jeho politizace je od počátku zjevná a povážlivá. Budovat politicky neutrální instituce (dokonce i státní správu, ale politicky neutrální by měl být i prezident) se v rámci českého postkomunistického politického systému prostě nějak nedaří. Vyplývá to z jeho povahy - je postaven na těchto zásadách:

• Všechno je politikum. Politický maelstöm strhává státní správu, soudy, hospodářské instituce.
• Obsahem politiky je nelítostný zápas mezi silami světla a silami tmy (každá ze stran je fanaticky přesvědčena o svém svatém poslání); politika je permanentní revoluce.
• Cílem zápasu je hierarchická struktura, na jejímž čele bude stát "osobnost" nebo "funkce" (prezident, premiér), ztělesněná autorita, od níž se odvíjí všechno ostatní.

Politika se v tomto pojetí jeví jako boj o moc, z něhož není úniku, nenasytná sféra, které leze lidem i do kuchyně a do postele a nesnesitelně je otravuje. Není divu, že pak má špatnou pověst. V rámci kultivace postkomunistického režimu je nutné depolitizovat vše, co se jen trochu depolitizovat dá. A zbavit politiku charakteru nelítostného boje na život a na smrt, v němž vše - křesla v Ústavním a Nejvyšším soudu, v Komisi pro cenné papíry, dokonce i křeslo prezidenta jsou jen klacky, jimiž se znesvářené strany navzájem bijí po hlavě. Přitom politika má být v první řadě rozhovorem a smírným vyrovnáváním zájmů.

Pokud se podaří depolitizovat tu část veřejného života, která ze své povahy zpolitizována být nemá a nesmí, nebudou se lidé cítit politikou obtěžováni na každém kroku, bude se u nich těšit lepší pověsti a nakonec možná dokonce pochopí, že je taky k něčemu dobrá a k čemu je dobrá.

17. února 2001