ARCHIV

I kdyby se všichni Němci stavěli na hlavu

Paní Alexandra Klausmannová, redaktorka revue Focus, napsala do Lidových novin článek o Benešových dekretech. Lépe řečeno o tom, že Němce nezajímají. Musím se přiznat, že nerozumím ani tomu, co píše, ani důvodům, které ji k tomu vedou.

Nemyslím si (a málokdo u nás si může myslet), že by se prezidentské dekrety mohly stát jedním z hlavních témat německého předvolebního boje. Není to možné už proto, že jsou to zákony jiného státu, a také problém, který na jejich základě a s jejich přispěním vznikl, je problém mezi občany jiného státu: totiž těmi, co zůstali, a těmi, co byli vyhnáni. Že ti vyhnaní byli shodou okolností etničtí Němci a že byli většinou vyhnáni do Německa, není podstatná věc.

Proto taky v zásadě příliš nezáleží na tom, zda to téma bude někdo v Německu nebo v Rakousku otvírat nebo ne. Je to česká věc a česká hanba a můžeme se jí zbavit jenom my sami. Ba co víc: musíme se jí zbavit, a to i v tom případě, kdyby nám v tom všichni Němci a všichni Rakušané na světě zuby nehty bránili (paní Klausmannová jistě nebude tvrdit, že by nám něco podobného hrozilo). Nejde tedy o necitlivé zásahy ze zahraničí, které by vyvolávaly "laviny reakcí", ale o to, že se Češi sami pokouší vyrovnat se svou minulostí. Nebudu zastírat, že pro ty, kteří mají k dekretům kritický vztah (zatím zdaleka nejsou ve většině, ale tak to v případě nepříjemných problémů bývá) znamená skutečnost, že na tu věc upozorňuje i někdo v zahraničí, účinnou pomoc. A nemohu zamlčet, že články, jako je ten paní Klausmannové, poskytují nechtě jakési alibi českým šovinistům (např. Zemanovi). To ale není podstatná věc. Důležité je, aby čeští kritici dekretů dokázali své názory obhájit ve svobodné a otevřené diskusi, bez ohledu na to, co tomu říkají lidé zvenčí.

Paní Klausmannová, stejně jako mnoho lidí u nás, tvrdí, že se prezident Havel před lety omluvil. Prosil bych ji, aby přesně uvedla kdy a kde a citovala slova omluvy. Já o žádné nevím. Kromě toho nejde o omlouvání, ale o úpravu českého právního řádu, který není v souladu s normami evropského práva ani elementárními zásadami lidskosti.

Podle paní Klausmannové prohlásili prý čeští politici v čele s Milošem Zemanem dekrety "de fakto" za minulost. Není mi jasné, co tu znamená "de fakto", přesto si troufnu tvrdit, že čeští politici v čele s panem Zemanem lžou. Platnost dekretů nepopírají ani sociálně demokratičtí politici (nedávno poslanec Koudelka v Právu) a potvrdil ji svým rozhodnutím ve věci Dreithaler i Ústavní soud. Dekrety hrají významnou roli např. v restitučních sporech, které vedou a prohrávají naši nynější (!) spoluobčané německé národnosti, když se domáhají majetku, který jim byl zabaven v roce 1945. Prezidentské dekrety a restituční zákony z nich učinily občany druhého řádu.

Souhlasím s paní Klausmannovou v tom, že poválečný princip kolektivní viny je třeba nahradit myšlenkou diferencovaného přístupu. Bez zrušení dekretů (byť i jen ex nunc) to zjevně nepůjde.

11. února 2002