ARCHIV

Mučedník české průměrnosti

Ke smutným rituálům našeho regionu patří znovupohřbívání. Své by o tom mohli vyprávět třeba naši někdejší maďarští sousedé. Exhumace a slavnostní pohřeb László Rajka, odsouzeného k smrti v politickém procesu, bylo v roce 1956 jednou z událostí, které odstartovaly maďarskou revoluci (bez ohledu na to, že László Rajk byl komunistický ministr vnitra a zločinec; měl jen tu smůlu, že ho semlel mlýn, který sám pomáhal roztáčet). Exhumace a slavnostní pohřeb Imre Nagye a jeho druhů na jaře 1989 symbolicky ukončil období komunistické diktatury v Maďarsku.

Znovupohřbívání přichází do módy i u nás. Má méně patetickou, spíše plačtivou povahu, jak to ostatně odpovídá naší biedermeierovské letoře. Na vinohradském hřbitově byly vyzvednuty ostatky Vlasty Buriana a jeho manželky a s velkou pompou přeneseny na Vyšehradský hřbitov, kde spočinou v sousedství slavných osobností české politiky, vědy a kultury. Obřadu se zúčastnily "osobnosti" a ministr kultury Dostál.

Vlasta Burian byl talentovaný komediální herec a kabaretní improvizátor. Na jeho humoru mi vadí jakási lehká přisprostlost, trivialita, které se dokázal jen málokdy zbavit. Vycházel ve všem všudy vstříc vkusu průměrného diváka a dělal to velmi obratně.

Za protektorátu se spustil s Němci. Daleko míň, než mu později vyčítali, a byla tu celá řada polehčujících okolností. Nicméně projevil jakousi slabost. To je pro jeho dnešní kult velmi významné.

V lynčerské hysterii po skončení války, rozněcované a manipulované komunisty, byl hnusným způsobem pronásledován, vyvržen z národa a existenčně zničen. Měl totiž navíc tu smůlu, že byl relativně bohatý člověk. Je nepochybné, že se mu stala velká křivda.

Dnes se tedy dočkal jakési satisfakce. Ta satisfakce má, nemohu si pomoci, přídech trapné šaškárny. Kdo jsou uctívané osobnosti, populární hrdinové naší minulosti? V první řadě nestojí ani Josef Mašín, ani Josef Balabán, ani Václav Morávek. Nýbrž například Jan Masaryk, veselý tlustý muž, který neměl rád problémy. Osud toho na něj naložil více, než unesl, a on se nedokázal vzepřít. Pomáhal Benešovi prodat Československo Rusům (polehčující okolnost: oba nevěděli, co činí). Když chtěl cuknout, bylo už pozdě a zaplatil za to životem.

Jak tedy vypadá uctívaná osobnost naší minulosti? Člověk jako my: není nešikovný, je s ním legrace, není žádný velký hrdina. Opravdu veliké špinavosti by se vědomě nikdy nedopustil. Na rozdíl od nás měl ovšem hroznou smůlu: za své malé poklesky zaplatil tisícinásobnou cenu. Vypadá to, že i za nás, kteří za své drobné poklesky většinou platit nemusíme. Jakoby ty naše malé tisíceré viny vzal na sebe: Agnus Dei, qui tollis peccata mundi!

Tato dialektika viny a vykoupení platí ovšem jenom mezi námi všemi dobrými rodáky. Cizák Němec z pohraničí, který se provinil tím, v roce 1935 volil Henleina, nebo se na konci dvacátých let přihlásil k německé národnosti, na rozdíl od Jana Masaryka a Vlasty Buriana se slitováním počítat nemůže. Nemá nárok. Naše pseudonáboženství má výrazně národní rysy.

10. února 2002