ARCHIV

... a výbuch zazní naposled

Když se loni na podzim těsně před pompézně ohlašovaným vznikem zhroutila "Cesta změny", strana, která chtěla být skutečnou a zásadní opozici k mesalianci ODS - ČSSD, byla to jen jedna z komických epizod, na něž naše politická scéna není chudá. Málokdo tušil, že po půl roce se totéž zopakuje naostro a ve velkém. Že se zhroutí blok, který disponoval slušnou voličskou podporou a mohl být rovnocenným partnerem ODS i ČSSD.

Stalo se to na prahu volební kampaně. Už to samo o sobě je dost neobvyklé. Na zhroucení nikdo ze zúčastněných nevydělá: ODA definitivně zmizí v politickém propadlišti; Unie svobody může mít problémy s tím, aby se vůbec dostala do parlamentu a lidovci se budou muset spokojit s podstatně skromnější rolí, než jakou chtěla hrát čtyřkoalice. I pokud by nyní vznikl dvojblok US-DEU a KDU-ČSL, jeho preference budou aspoň zpočátku nižší než ty čtyřkoaliční, a do voleb zbývá necelých pět měsíců.

Nepochopitelné je taky, s jakým nadšením čtyřkoalici odtroubila US-DEU. Lidovci chtěli z uskupení aspoň něco zachránit: těžko říci, zda to bylo možné, ale Unie se o nic podobného vůbec nepokusila.

Přitom problémy kolem ODA se daly očekávat. V okamžiku, kdy se druhá pidistrana, DEU, dobrovolně spojila s Unií svobody, byl její osud zpečetěn. Strana bez voličské podpory, zkompromitovaná účastí v Klausových vládách, navíc s pověstí kverulanta a vyděrače, byla v proměněné čtyřkoalici vlastně anomálií. Přesto je těžko uvěřit, že problém se stranickými financemi ODA byl - stejně jako na podzim 1997 v případě ODS - něčím jiným než rozbuškou, která rozhýbala napětí mezi dvěma velkými koaličními partnery. Bylo dáno programově (signály neshod: na jedné straně fundamentalistický odpor US k referendu, na druhé výrazně bigotní prvky v politických idejích KDU), ale hlavní problém bude asi mocenský. Slabší a vnitřně nejednotná Unie se těžko smiřuje s tím, že by zůstala s KDU sama a přitom měla v tomto spojenectví hrát druhé housle.

Zdá se, že se rozpadem čtyřkoalice český politický systém zjednodušil způsobem, z něhož jen málokdo může mít radost. Jeho osou bude trojúhelník ODS - ČSSD - KSČM. Protože s KSČM do koalice žádná z těchto stran zatím nepůjde, stane se asi něco na způsob opoziční smlouvy trvalou součástí politické hry. Nová dvoukoalice, jejíž politickou váhu těžko odhadnout (neví se ostatně, zda vůbec vznikne a má na rozjezd strašně málo času) by musela být silnější než komunisté, pokud by chtěla hrát aspoň úlohu jazýčku na vahách. Lidovci ani US sami o sobě nemají na něco podobného šanci. Česká politická scéna začíná připomínat rakouskou - úlohu Svobodných hrají komunisté a je otázkou času, kdy některá z dalších stran přemůže nechuť a udělá to, k čemu se před časem odhodlal Schüssel - vlastně v tomto případě něco ještě nesrovnatelně horšího.

Dobrou vílou, která stála u kolébky opoziční smlouvy a nyní jí pomáhá přežít do dalšího volebního období, je (samozřejmě nechtěně) Unie svobody. Kdysi ze zásadních důvodů odmítla výhodnou nabídku na spolupráci se Zemanem, dnes, nepochybně rovněž ze zásadních důvodů, de fakto odpálila čtyřkoalici. Málokdo u nás ovládá umění podřezávat pod sebou větev tak dokonale jako česká pravice s lidskou tváří.

Výsledný dojem je jednoznačný: zatím jakákoli iniciativa, která chtěla svést zápas s dvouhlavou saní opoziční smlouvy, se zhroutila ještě předtím, než mohlo dojít k politickému zápasu v pravém slova smyslu. Skvostný rozběh Impulsu99, Děkujeme odejděte, televizní vzpoury i Cesty změny záhy skončil v písku. Tato ztroskotání měla epizodický charakter a s výjimkou nové strany vlastně nešlo ani v pravém slova smyslu o politické záležitosti. Zato rozpad Čtyřkoalice je výbuch kosmických rozměrů. Opravdu v této zemi není proti Klausovi a Zemanovi co postavit? Je-li tomu skutečně tak, Bůh ochraňuj Českou republiku.

Mladá fronta Dnes 4. února 2002