ARCHIV

Budoucí milníky mezi Čechy a Němci

V době, kdy agresivní výroky premiéra Zemana na adresu sudetských Němců rozvířily česko-sudetoněmecké vztahy a přesvědčivě doložily nutnost skutečného - nikoli formálního a zdánlivého - řešení, přinesla Orientace LN zásadní článek v zcela opačném duchu. Text Evy Hahnové a H. H. Hahna "Deklarace o 'odsunu' svárů" dospívá k tomuto závěru: "Pokud se bdělá veřejnost úplně nepřestane o česko-německé otázky zajímat, lze toto řešení {pozn.: Deklaraci} jistě ocenit jako uspokojivé. Deklarace se osvědčila jako milník, který si nevyžaduje dalších". {zvýraznil E.M.}

Dnes je snad zcela mimo jakoukoli pochybnost, že se v integrující se Evropě bez "dalších milníků", revidujících přinejmenším oprávněnost poválečného vyhnání Němců , neobejdeme. A to, že se autoři tak velice zmýlili v odhadu potřeby dalších milníků, vzbuzuje podezření, že ani jejich hodnocení dosavadních milníků není docela v pořádku. Zdůrazňuji, že mi nejde o jednotlivosti ve zmíněném článku, ale právě o ty "milníky".

Za první milník (i když později zproblematizovaný) označují autoři česko-německou smlouvu z února 1992, která, a v tom se jistě nemýlí, "postavila základy k 'normalizaci' československo německých vztahů po pádu komunismu." Jemné předivo smlouvy prý však nesneslo upevňování jednotlivých pozic (zejména pozice landsmannschaftu a bavorské CSU), a navíc, česká diplomacie se ocitla v defenzívě. Přes zásadní karolínský projev prezidenta Havla, který roku 1995 pevně a rozhodně odmítl sudetoněmecké požadavky - se "brzy zřetelně ukazovalo, že bude třeba postavit nový milník". Tím je právě Česko-německá deklarace z roku 1997, která by, jak se autoři domnívají, měla být milníkem konečným.

A tak se v tomto reji problematických i imaginárních milníků zcela ztratil milník skutečný: český rok 1995. Zahájil jej právě onen karolínský projev, v němž Václav Havel nejen potvrdil, že česká politika trvá na pojetí kolektivní viny, a zopakoval neudržitelné argumenty o oprávněnosti vyhnání (za vše mohou sudetští Němci a Hitler), ale oficiálně rovněž zformuloval pověstnou tlustou čáru za minulostí:

Naše budoucnost opravdu není v minulosti. Oživovat ji znamená oživovat i všechny démony, které v ní dřímají. (…) Z českého hlediska je jedním z důsledků jednoznačné odmítnutí všech pokusů vydolovat z dávných historických událostí či nespravedlností celý soubor aktuálních politických či právních požadavků a nároků zpochybňujících samu půdu, na níž stojí poválečné evropské uspořádání."

Havlův karolínský projev byl signálem k nástupu české diplomacie do boje o tlustou čáru (s ohledem na letargický postoj Německa za ni pak opravdu považovala česko-německou deklaraci). Jenže bylo třeba mít k takovému zápolení od počátku pevný právní základ. Ten poskytl nález Ústavního soudu ČR z 8. 3. 1995 (autoři článku o odsunu svárů se o něm nezmínili) ve věci dekretu prezidenta republiky č. 108. Je to dekret, který v říjnu 1945 bez ohledu na vinu či nevinu definitivně zkonfiskoval majetek všech německých právnických i fyzických osob. Český ústavní soud shledal dekret č. 108 legitimním. Potvrdil, že "tento dekret jako svůj cíl sledoval utvrzení základních demokratických a právních principů, neboť je namířen proti jejich nepřátelům." Ústavní soud nepochybně považoval právní schválení jednoho z nejdůležitějších "Benešových dekretů" za pars pro toto, za právní potvrzení všech protiněmeckých dekretů.

Český nacionalismus roku 1995 vyrazil do útoku a - což s tím souviselo - do utvrzování české veřejnosti v letité nenávisti k sudetským Němcům a v přesvědčení, že poválečné vyhnání Němců bylo jediným, zcela oprávněným a nadto demokratickým řešením tehdejší situace. V roce 1995 se ještě zdálo, že tomuto útoku bude možno čelit neoficiálními, občanskými prostředky. Proti nacionalistické politice se postavila česko-německá petice "Smíření 95", která s odvoláním na padesáté výročí konce druhé světové války odmítla pojetí kolektivní viny a formulovala koncepci zcela opačnou tlusté čáře za minulostí. Petice zdůraznila, že palčivé otázky minulosti je třeba poctivě vyřešit a vyzvala Čechy i sudetské Němce, aby "nalezli dobrou vůli a podali si ruce na důkaz usmíření a ochoty ke spolupráci…". Podstatný a zcela zásadní byl požadavek "jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. (Pozoruhodné: Hahnová-Hahn se sni slovem nezmínili o tom, že česká vláda důsledně odmítá jednat se zástupci vyhnaných Němců).

Sudetoněmecké krajanské sdružení kupodivu nad česko-německou peticí neprojevilo přemíru nadšení. A česká oficiální politika dokázala dosti rychle převálcovat "opoziční" koncepci "Smíření". Česká politika se přece smířit nechce. Deklarace-nedeklarace, za Benešovými dekrety, tábory nucených prací, za konfiskacemi německého majetku a za vyhnáním vůbec si česká politika stála a tak pojímá rovněž své stanovisko ve všem, co vzniklo na základě česko-německé deklarace. Kdo by byl na pochybách, nechť si přečte věty, jimiž česká Poslanecká sněmovna podmiňuje přijetí česko-německé deklarace.

Ještě před čtvrt rokem se zdálo, že česká diplomacie a politika udrží tuto pozici, která se honosí "vlastenectvím ale ve skutečnosti české zájmy těžce poškozuje. Miloš Zeman svými formálně i obsahově neudržitelnými výroky sice naprosto proti své vůli, ale zato důkladně rozbořil pracně vybudovanou tlustou čáru za minulostí. Teď už bude obtížné tvářit se, jako by pochvala protiněmeckých násilností po ukončení druhé světové války včetně majetkových konfiskací, nucených prací, trýznění a vyhnání byla něčím zcela normálním. A tak nezbývá než doufat, že také Orientace založí svou koncepci v otázce česko-německých vztahů na méně labilní úrovni, než by se dalo usuzovat podle článku Hahnové a Hanse Henninga Hahna "Deklarace o 'odsunu' svárů".

Emanuel Mandler