Národ lokajů a služek?

Když si Češi - to jest čeští intelektuálové - pokoušejí sami pro sebe vysvětlit, jak je to možné, že se česko-rakouské vztahy v posledních dvou třech letech dostaly tam, kde jsou dnes, dospívají obyčejně ke dvěma závěrům. Za prvé: Češi a Rakušané jsou si příliš podobní a to komplikuje jejich vzájemné vztahy. A za druhé: Rakušané nás už tradičně považují za národ lokajů a služek. Jednu, druhou nebo obě teze u nás hlásal a hlásá kdekdo, od Dušana Třeštíka přes Jiřího Grušu až po Karla Hvížďalu a Petra Šimůnka v sobotní MfD. Obojí není pravda.

Rakušané nejsou Čechům podobní. Rakouská společnost je při všech problémech vyspělejší a kulturnější než ta česká, protože Rakušané nemuseli strávit čtyřicet let v ruském koloniálním impériu. Jistěže měli trochu štěstí a my Češi trochu smůlu. Jenže k tomu, že jsme se skoro na půl století stali ruskou kolonií, česká politika v době světové války a bezprostředně po ní nechtě, ale mocně přispěla. Rakušané zase přispěli k tomu, že se je Rusům nepodařilo spolknout nebo rozdělit. Zatímco KSČ u nás po válce vyhrála relativně svobodné volby (volby byly svobodné v tom smyslu, že je komunisté vyhrát nemuseli), v Rakousku byli komunisté přes mocnou ruskou podporu vždy jen marginálním extrémistickým uskupením bez velkého vlivu. V důsledku tohoto vývoje je dnes mezi Čechy a Rakušany rozestup, o němž svědčí mj. rozdíl mezi všeobecnou kulturní úrovní, kterou vykazují vystoupení českého premiéra a rakouského kancléře.

Přitom Rakušané mají jakýsi problém se svou národní identitou. Vznikli jako národ po první světové válce vlastně tak trochu proti své vůli: vítězné mocnosti tehdy Rakousku zakázaly spojit se s Německem. Věc měla svou lepší stránku, která se projevila po roce 1945: tehdy Spojenci s Rakouskem zacházeli přece jen o fous lépe než s poraženým Německem. Tím se Rakušané jako národ zafixovali. Česká politika zákaz spojení německého Rakouska s Německem po první světové válce ze strachu mocně podporovala, má na rakouských svízelích s identitou svůj podíl a už proto bychom měli při kritice těchto rakouských problémů začít od sebe.

Rakušané nepovažují Čechy za národ lokajů a služek. Historické reminiscence se k obrazu souseda nanejvýš přidávají dodatečně, základem jsou současné zážitky s ním a to, jak se soused představuje dnes. A tu je třeba říci, že díky našim nenechavým krajanům, před nimiž není bezpečné nic, co není přibito nebo přišroubováno, máme v Rakousku pověst vášnivých kleptomanů, a díky premiéru Zemanovi a jemu podobným pověst útočných sprostých hulvátů.

Na problémy s Rakouskem můžeme v zásadě reagovat dvojím způsobem: vytvořit si ublíženeckou alibistickou ideologii - oni nejsou o nic lepší než my a ještě se na nás naparují, to je podstata řečí o tom, jak jsme si podobní a že nás považují za lokaje a služky. Anebo se zamyslet, čím jsme přispěli my dnes a zde k tomu, že česko-rakouské vztahy vypadají tak neutěšeně a že se naši sousedé tu a tam chovají poněkud iracionálně (protiatomová mánie). A co můžeme my sami udělat pro to, aby se naše vztahy s Rakouskem zlepšily. Je to produktivnější než obviňovat Rakušany, jak nám ubližují.

26. ledna 2002