ARCHIV

Charta 77 a sedm tisíc dvě stě zelinářů

U příležitosti čtvrtstoletého výročí Charty 77 zveřejnily Lidové noviny ve zvláštní příloze obsáhlý a zjevně skoro úplný seznam signatářů tzv. anticharty. Zároveň přetiskují oba texty, prohlášení Charty a provolání "Za nové tvůrčí činy…", jímž režim na Chartu reagoval a které pak podepsalo několik tisíc lidí činných v kultuře. Oba texty prý v době komunismu nikdy nevyšly současně. Ti, kteří ty doby už nepamatují, tak údajně dostávají příležitost, aby si udělali obrázek o tehdejší situaci a jmenovitě o tom, zda zveřejnění Charty bylo zločinem proti zákonům komunistického Československa.

To je ovšem otázka sugestivní, odpověď má zjevně znít: zveřejnění Charty nebyl zločin, nýbrž záslužný čin, a ti, co podepsali Antichartu, by se měli stydět.

Ve věci seznamů jsme od těch Cibulkových urazili slušnou vzdálenost. Následovat by měly seznamy těch, kteří šli za "normalizace" (stalinismus zůstává stranou, vždyť kolik bývalých stalinistů Chartu podepsalo!) aspoň jednou k volbám nebo na májový průvod. Tím bychom se ve věci vypořádávání s minulostí dostali zhruba na úroveň Benešových dekretů. K obrázku národa, který zradil svou intelektuální elitu, přibývají další a další detaily.

Jádrem mesianistické ideologie, kterou Charta nabudila, je Havlova parabola o zelináři (vznikla ovšem ex post, až ve chvíli, kdy se ukázalo, že se zelináři Chartou necítí být osloveni). Zelinář vysílá směrem k "moci" signály poslušnosti tím, že vylepuje do výlohy nesmyslné heslo. Žije ve lži. Pak prohlédne, svrhne své okovy, heslo nevylepí a odchází do hájemství Pravdy a Lásky. Je to moderní a sekularizovaná, ale zcela jasná obdoba výzvy "kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne". Kdo vznáší na své bližní takový nárok, musí jej věrohodně legitimovat.

První, co by mohlo nárok legitimovat, je sama povaha věci, o niž jde. Bylo to svým způsobem logické: komunistický režim vtělil do svého právního řádu dva mezinárodní pakty o lidských právech. Kdyby byly dodržovány, výrazně by se zlepšila společenská situace v ČSSR. Je tedy třeba na režim tlačit. Zapomnělo se pouze na to, že požadavek na dodržování paktů o občanských a lidských právech je domyšleno do konce požadavek na svržení režimu. V tu chvíli vyvstává otázka, jaké jsou k dispozici prostředky. Výzva by měla naději na úspěch, kdyby lidi strhla. To se nestalo.

Za druhé: člověk by - i z docela praktických důvodů - měl na své bližní vznášet jen ty nároky, jejichž obtížnost si úspěšně odzkoušel sám na sobě. Když to neudělá, dožije se zpravidla velkého zklamání. Drtivá většina signatářů Charty 77 byli lidé vytlačení normalizačním režimem na okraj společnosti, postižení zákazem vykonávat své povolání a vystupovat na veřejnosti: spisovatelé a publicisté, kterým zakázali psát, herci a zpěváci, co nesměli hrát a zpívat, vědci, kterým vzali příležitost odborně pracovat. Potenciálním signatářům Anticharty samozřejmě nehrozila šibenice, mučírna ani vězení. Mohli si jen svobodně vybrat, zda se rozžehnají s tím, co momentálně požívali. Teď nemyslím ani tak na superhvězdy tehdejší zábavné hudby, Gotta, Vondráčkovou, Neckáře, Zagorovou atd. - jejich problém je, že dlouho a dobrovolně dělali reprezentativní štafáž komunistické kultuře (Anticharta je v tom jen bezvýznamný detail). V seznamech Lidových novin jsou však např. herci Oblastního divadla v Mostě. Když StB donutila Pavla Landovského emigrovat, dostal angažmá ve vídeňském Burgtheatru. Jaká vyhlídka stála před hercem z Mostu? Nakonec najít někoho, kdo Antichartu odmítl podepsat, je stejně těžké, jako najít někoho, kdo se v padesátých letech při mučení nepřiznal. Nechci samozřejmě srovnávat situaci politických vězňů a vydíraných umělců. Shodný může být jen závěr, že by se podpisu (stejně jako přiznání) neměla přikládat příliš velká váha.

Vzhledem k rychlosti, s níž byla celá potěmkiniáda s antichartou zorganizována, je velmi pravděpodobné, že celá řada "signatářů" se o svém podpise dozvěděla až ve chvíli jeho zveřejnění. Ne snad proto, že by se zdráhali podepsat, ale že ve chvíli sbírání podpisů nebyli k dispozici. Ti by pak museli svůj podpis veřejně dementovat (veřejně tenkrát znamenalo přes zahraniční média). Podobně jako zelinář v socialistickém maloobchodě by se nerozhodoval nevylepit heslo, nýbrž strhnout heslo, kteří vylepili jiní (dekoratéři). To je ještě větší nárok než nepodepsat.

A co z toho plyne? Chartisté vystavili ve věci, která byla z politického hlediska velmi problematická, spoustu svých bližních zkoušce, v níž neměli naději obstát, a navíc takové, které řada z nich samotných před podpisem Charty vůbec vystavena nebyla. Tím se velmi relativizuje míra selhání signatářů Anticharty.

Už také proto měly Chartistické špičky nejpozději v listopadu 1989 české veřejnosti mlčky odpustit, že je tehdy, v sedmasedmdesátém, nechala na holičkách. To by jim umožnilo podívat se na svou někdejší akci kritickýma očima, tedy něco, bez čeho se žádný člověk a žádné společenství neobejde. A možná, že by pak v emancipačním procesu na začátku devadesátých let nemusela vzniknout tak silná a odpudivá "zelinářská" společenství, jakými jsou Zemanova ČSSD a Klausova ODS - respektive, že by ty strany vypadaly jinak a o dost lidštěji.

Lidové noviny mají problematickou zásluhu: uspořádaly (předpokládám že nechtě) jednu z nejohavnějších difamačních akcí, jaká u nás právě od Anticharty proběhla. Když jsem si prohlížel ty seznamy, přišlo mi nakonec skoro nenáležité, že tam není taky moje jméno. Má to dva důvody: jednak jsem tenkrát už dlouho nepracoval v kultuře, jednak - a to hlavně - jsem shodou okolností podepsal ten druhý papír. Teď - mj. díky aktivitě Lidových novin - se za to skoro stydím.

25. ledna 2002