ARCHIV

Péče o hřbitovy

Nutnou součástí života zdravé národní společnosti je kritické hodnocení vlastní minulosti, které národu dává schopnost orientovat se v přítomnosti a usilovat o lepší budoucnost. V Česku tuto tradici kdysi založil Karel Havlíček kritikou kýčovitého vlastenectví a panslavistických iluzí, v jeho stopách pokračovali Masaryk v boji proti rukopisným podvrhům a českému antisemitismu a Emanuel Rádl, když kritizoval nepromyšlenou národnostní politiku první čs. republiky. Zdálo se, že se podobně kriticky dokáže česká společnost vyrovnat i s romantickým pojetím odvěkého boje mezi Čechy a Němci. V tomto duchu je kritizoval v devadesátých letech už Masaryk, ve dvacátých letech kritiku rozvinuli tak odlišní myslitelé jako Masarykův žák Rádl i jeho konzervativní oponent Pekař. Krátké, ale krvavé období německé okupace, odvetné, rovněž krvavé české akce a pak přes čtyřicet let ruského útlaku tento proces zarazily a podstatně zkomplikovaly. Zejména období vlády ruského komunismu způsobilo, že se česká společnost kriticky nevyrovnala s marastem minulosti, např. s idejemi slovanského socialismu z let 1945-8 nebo chiliastickým představami o reformě stalinismu z šedesátých let minulého století. Navíc nesvoboda způsobila, že se mezi intelektuálními elitami a společností otevřela propast neporozumění. Pokud jde o "sudetoněmecký problém", lidé, zejména v pohraničí, měli strach z případných majetkových nároků vyhnaných, tento strach ještě umocňovala mlhavá vyjádření představitelů SdL a mediální kampaň českých šovinistů a komunistů. Proto například vstřícná a otevřená slova prezidenta Havla z prvních let po převratu vyvolala v české společnosti bouři nesouhlasu a přiměla jejich autora, aby nakonec změnil tón.

Československo, a poté Česká republika, stály před nelehkým úkolem upravit své vztahy k sousednímu Německu. Ty jsou od roku 1918 zvláštním způsobem dvojznačné: jde jednak o vztahy k Německu a k Němcům coby občanům německého státu, jednak o vztah k těm Němcům, kteří se po roce 1918 stali, byť i proti své vůli, našimi spoluobčany. Tyto druhé vztahy se z české strany dramatizovaly po vyvlastnění a vyhnání německých krajanů v roce 1945. Před českou politikou stály po roce 1992 v podstatě dvě možnosti: buď oddělit od sebe v zásadě neproblematické česko-německé vztahy a vztahy k vyhnaným a pokusit se s těmi druhými o jakési politické narovnání (tuto cestu navrhovala například občanská iniciativa Smíření 95), nebo spojit obě otázky v naději, že ten problém německou politiku zase až tak nepálí, že s ní tedy bude rozumnější řeč, a že bude možné se dohodnout s německým státem přes hlavy odsunutých. Pro tuto cestu se nakonec Klaus a Zieleniec rozhodli. Tak vznikla po mnoha peripetiích Česko-německá deklarace z roku 1997.

Sám text deklarace byl produktem kompromisu. Německá strana opět jednou vyjádřila odpovědnost Německa za nacistické zločiny, lítost nad utrpením a křivdami, které byly Čechům způsobeny, a úctu obětem násilí i odbojářům. Česká strana prosadila "tlustou čáru": obě strany se shodují že křivdy náleží minulosti a zaměří své vztahy do budoucnosti. Nebudou je zatěžovat politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Němci si vymohli české politování nad bezprávím a křivdami, které způsobilo nevinným lidem "poválečné vyhánění, jakož i nucené vysídlení sudetských Němců z Československa, vyvlastňování a odnímání občanství", "a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny". Politování se týká i tzv. excesů (masových zvěrstev) a zákona 115 z roku 1945, který umožnil nestíhat trestné činy, spáchané do 28. října 1945 (!), pokud byl jejich smyslem boj za svobodu národa.

České straně se podařilo některé formulace v deklaraci oslabit: tak např. podle deklarace "společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny"; dále se v deklaraci konstatuje, že "nacionálně socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení". V pozadí těchto formulací je alibistická představa, že zvěrstva jedné strany aspoň do jisté míry ospravedlňují následná zvěrstva strany druhé.

Nakadeřené formulace českého výrazu lítosti (bod 3 deklarace) umožnily předkladateli i tehdejšímu premiéru Klausovi hovořit v parlamentu o tom, že nejde o hodnocení samotných aktů nuceného vysídlení, konfiskace majetku či odnětí občanství, ani právních norem nebo aktů, na jejichž základě se tak dělo, nýbrž jen o vyjádření lítosti nad utrpením a křivdami, které se přitom děly nevinným lidem (provinilým se zjevně křivdit smí). Podobně prý nejde o vyjádření lítosti nad zákonem č. 115 jako takovým, jen nad tím, že formulace, použité v tomto zákonu, umožnily i jeho zneužití. Debata měla nedůstojný charakter, vládní představitelé se tváří v tvář velmi silné opozici, kterou tehdy tvořili stoupenci Miroslava Sládka, Miroslava Grebeníčka a ještě monolitní ČSSD Miloše Zemana, povětšinou jen vykrucovali a bagatelizovali české závazky. Zemanův souhlas si vláda koupila za cenu uvozující věty: sněmovna souhlasí s Česko-německou deklarací, "která vyjadřuje vůli obou stran zabránit tomu, aby byla minulost zátěží společné evropské budoucnosti" po vyslechnutí předsedy vlády České republiky a ministra zahraničních věcí a na základě tohoto vládního zdůvodnění. Klausův a Zieleniecův projev se tak staly pro českou stranu závazným výkladem textu deklarace a vlastně její součástí.

Vzhledem k těmto mlhavým a dvojznačným prohlášením je zjevné, že česká a německá strana vykládají deklaraci různě. Ministr zahraničí Kavan prohlásil dokonce před třemi lety na konferenci v Jihlavě, že lítost z české strany, vyjádřená v bodě 3, se týká pouze tzv. excesů, a zástupce českého ministerstva zahraničí Šitler bagatelizoval vyjádření lítosti nad zákonem č. 115 tím, že je to pouhý kompromis (jakoby kompromis nezavazoval obě strany, které k němu dospěly). Cíl českých vyjednavačů - utopit sudetoněmecký problém jako nepodstatnou složku mnohotvárných česko-německých vztahů, orientovaných na budoucí spolupráci (politika "tlusté čáry") - slavil na úrovni nově zřízených institucí (Česko-německý fond budoucnosti a Česko-německé diskusní fórum) skutečný triumf. Dosavadní výroční konference diskusního fóra měly vesměs témata "zaměřená na budoucnost" (tj. na zazdívání sudetoněmeckého kostlivce do sklepení idylické česko-německé spolupráce, zaměřené do budoucnosti). V listopadu 1999 (druhé, brněnské zasedání) ještě organizátoři konstatovali, že "z otevřené diskuse ke všem referátům bylo zřejmé, že i přes pevné odhodlání směřovat německo-české aktivity do budoucna nelze opomíjet otázky minulosti". Na štiřínském zasedání "obnovené" rady v září následujícího roku je už pořadí obrácené: "I když nelze přecházet minulost, je nutno soustředit aktivity v česko-německých vztazích na budoucnost. V tomto smyslu se (rada) rozhodla utvořit pracovní skupiny zaměřené na budoucí vývoj. Jmenovitě šlo o spolupráci v ekonomické sféře, o komunální partnerství včetně problematiky péče o hřbitovy, o postoj obou zemí k multilaterálním otázkám a o setkání umělců". Témata posledních tří zasedání rady hovoří sama za sebe: "Němci a Češi ve sjednocené Evropě", "Evropská bezpečnost jako společný zájem Německa a České republiky", "Česko-německá hospodářská spolupráce". Na jihlavských konferencích jsou od roku 1998 všichni, kteří nechtějí respektovat "orientaci na budoucnost", prohlašování za rušitele míru a okřikováni. Česká strana rozjela velkolepou potěmkiniádu. Málo platné, že Fond podporuje "na nízké úrovni" řadu rozumných a užitečných projektů. Politický cíl, který se uplatňuje na úrovni nejvyšší - učinit z otevřených otázek minulosti nevýznamný detail v rozvíjejících se česko-německých vztazích - staví před uživatele peněz z fondu, ať už si to připustí nebo ne, otázku, zda se má podílet na takovém nedůstojném představení. Skutečně naléhavé a pro české národní společenství zásadní otázky se ocitly na periferii vykutáleného oficiózního "dialogu". Je příznačné, že zejména Zemanova garnitura si dala záležet na tom, aby v Radě byli zastoupeni opravdu reprezentativní čeští šovinisté (např. Bednář a Pavlíček). Nynější německá vláda všechno to nedůstojné dění toleruje, má zjevně radost, že je od Čechů konečně pokoj, a nepovažuje historické resty za svůj prvořadý úkol - koneckonců právem, jde o historické resty české, Němci se se svými vypořádali ve srovnání s námi víc než dokonale.

Přesto zatím pořád chybí něco málo k tomu, aby se "tlustá čára za minulostí" definitivně prosadila. Ty hlasy na české straně, které ji považují za předčasně vytyčenou, se sice již Klausovi a Zieleniecovi podařilo celkem úspěšně marginalizovat a fakticky vyřadit z oficiálního česko-německého "dialogu". Disharmonické tóny zní proto z německé strany. Už bezprostředně po podpisu deklarace se kancléř Kohl nechal slyšet, že deklarace neřeší otázku majetkových nároků sudetských Němců. Dokonce i Kohlův nástupce v úřadu Schröder označil v létě 2001 na výročním zasedání Svazu vyhnanců vyhnání za křivdu a srovnal je s vyhnáním Albánců z Kosova a s masakry ve Rwandě. Významnější ovšem je, že se čas od času připomenou problémy, o nichž se čeští politici domnívali, že se jich podpisem deklarace jednou provždy zbavili: problematizace československých právních norem z let 1945-6 a otázka odškodnění vyhnaných. První okruh problémů se zjevně z podnětu německých konzervativců otevřel dvakrát po sobě v evropském parlamentu. Ten přijal v dubnu 1999 těsnou většinou usnesení, vyzývající českou vládu, aby zrušila "dekrety, které se zabývají vyhnáním etnických skupin z ČSR". Čeští představitelé se nedůstojně vykrucovali: prezident Havel prohlásil, že dekrety jsou "zkonzumovány", soudce Ústavního soudu Čermák je prohlásil za "mrtvé". Úředník ministerstva zahraničí Šitler upozornil na skutečnost, že dekrety vyhnání nenařizovaly (a už se zapomněl zmínit o tom, že pro něj vytvářely základní předpoklady).

Něco podobného se odehrálo o rok později. Při projednávání návrhu každoroční rezoluce o České republice v zahraničním výboru EP navrhl zpravodaj pro Českou republiku Jürgen Schröder doplnit do textu žádost o prozkoumání, zda jsou prezidentské dekrety v souladu s legislativou EU.

Obojí rozhodnutí nelze přeceňovat vzhledem k poměrně malé politické váze EP. Je to však příznak toho, že problém je živý a že pro demokratické evropské politiky bude obtížné např. říci, že dekrety jsou v souladu s evropským právem, když už pro nic jiného, tedy alespoň proto, že porušují tři jeho základní zásady: presumpci neviny, zákaz retroaktivity a kolektivní přisuzování viny.

Otázku dekretů nastolila po svém nástupu do úřadu i nová rakouská vláda. V současné době je mírně zastíněna sporem o Temelín, ovšem Haiderova FPÖ trvá na tom, aby zrušením dekretů bylo podmíněno přijetí ČR do EU.

Odškodnění obětí nacismu oživilo podobné nároky i na straně vyhnaných. V roce 2000 podalo Sudetoněmecké krajanské sdružení, Ackermannova a Seligerova obec a Sdružení Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (organizace českých občanů německé národnosti) společně velmi umírněný návrh nikoli na odškodnění, nýbrž na humanitární pomoc pro nejhůře postižené. Měla se týkat okruhu asi 2000 lidí, a obnášet asi 4000 DM na osobu. U českých oficiálních míst se nesetkala s pochopením. Podobně i velmi vstřícné prohlášení křesťanské Ackermannovy obce z června 2001 hovoří o humanitárních dávkách pro nuceně nasazené (a o zrušení dekretů). Konečně letos na jaře se Sdružení Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku obrátilo na petiční výbor Poslanecké sněmovny se žádostí o zrovnoprávnění s Čechy v restitucích, odškodnění pracovně nasazených a zrušení dekretů. Petiční výbor prohlásil žádost za nezpůsobilou k projednání.

Politické rozhodnutí spojit česko-sudetoněmecký problém s česko-německými vztahy tedy pomohlo na čas umrtvit spor, který se vede v české společnosti, a odsunout dialog s vyhnanými krajany někam na okraj společenského dění. Tlustá čára však nefunguje tak, jak by měla, stále prosakují problémy, jimž měla deklarace čelit (revize prezidentských dekretů, odškodnění). Německo-české vztahy by byly zcela idylické, kdyby nebylo sudetoněmeckého problému, a osvobodit tyto vztahy od sudetoněmeckého problému by nebylo ani obtížné, ani nelogické. Navíc by to bylo v souladu se zásadou subsidiarity, které se dnes kdekdo dovolává (jde o záležitost mezi Čechy a sudetskými Němci a na této úrovni by se měla řešit). Česká oficiální místa se dnes pomalu rozhoupávají k tomu, aby něco udělaly ve věci odškodnění: ovšem jen pro ty, kteří vyhovují výjimce v dekretech a byli tedy poškozeni "protiprávně". Pochybuji, že by někoho takového nalezla. Jsou už od česko německé deklarace vždycky krok pozadu za tím, co by vlastně měla dělat. Projevovat dobrou vůli pozdě a polovičatě je horší než nedělat nic.

Zieleniecovi a spol. se podařilo zafixovat politickým prohlášením určité "celonárodní" stanovisko k minulosti, které nebylo dosud prověřeno důkladnou veřejnou debatou, a vytvořit zdání falešného konsensu, v němž by oponenti oficiózních názorů byli vytlačeni na okraj společnosti ("extremisté") nebo docela umlčeni (viz nedávné pokusy českých úřadů kriminalizovat kritický pohled na vyhnání sudetských Němců). Před léčením otevřených, ale živých ran upřednostňují teď oficiózní instituce, obrazně řečeno, péči o hřbitovy - existující i budoucí. Dnes je v módě hovořit o občanské společnosti a o občanských iniciativách jako jisté konkurenci k politickým stranám. Nezastávám toto pojetí, ale myslím si, že občanské iniciativy mohou mít smysl tehdy, když se chtějí - bez dalších politických ambicí - postarat o témata, která oficiální politika zbaběle opustila. Zde je jedna příležitost.

Mladá fronta Dnes 21. ledna 2002