ARCHIV

Privatizace cestou ztrát a nálezů

Následující úvaha se bude zabývat českou cestou privatizace a jejími historickými kořeny. Na třech příkladech z každodenního života se pokusíme zdokumentovat, jak vypadá české pojetí vlastnictví a způsobů, jimiž se vlastnictví nabývá.

O případu nádražáka, který objevil v opuštěném vagonu objemný vak a privatizoval jej, jsme už psali. Přisvojený předmět se stal privatizátorovi málem osudným, vak totiž obsahoval rozčtvrcenou mrtvolu jakéhosi Číňana.

Jiné přisvojení mělo podobně morbidní ráz, ale dovolilo definitivně uzavřít spletitý kriminální případ. Odehrálo se v okolí moravské vísky. Místní občan nalezl v křoví celtu a dva spacáky. Celtu privatizoval, a když se vrátil pro spacáky, zjistil, že jsou neprivatizovatelné: každý obsahoval dětskou mrtvolu.

A konečně třetí případ, privatizace s přídechem tajemna.Předseda pražské ODS a starosta Prahy 1 Bürgermeister nalezl před lety ve sklepě domu, který obýval, poklad. Protože se k pokladu právě nikdo nehlásil, zprivatizoval jej. Průkopník české cesty privatizace tak ovšem učinil s předstihem v době, která nebyla privatizacím příznivě nakloněna, dostal se před soud a vyfasoval podmínku. Tento příběh má svůj romantický kolorit, připomíná mi děj mé oblíbené opery Tajemství. Lze si představit pana Bürgemeistera zahaleného pláštěm, s lucernou v ruce, jak v ponurém sklepení pěje sytým barytonem: "Kdokoli jsi, ó duchu stůj, já jdu si zvednout poklad svůj!"

Ze všech příkladů lze vyvodit dvě základní teze, na nichž stojí česká cesta privatizace:

a)bohatství vzniká tím, že někdo něco nalezne a přivlastní si to,

b)akt přivlastnění může proběhnout tenkrát, když přivlastňovaný objekt není v držení jiného soukromého subjektu.

Nálezová forma privatizace kvetla už v době komunistické diktatury, které nabízela velmi široké pole pro její aplikaci. Většina majetku tehdy nebyla v soukromých rukou a nabuzovala dojem nebo dokonce přesvědčení, že vlastně nepatří nikomu. Bolševický stát proti podobným názorům a pokusům o jejich aplikaci energicky, i když málo úspěšně bojoval. Česká cesta privatizace tak měla své oběti, svůj disent, do nějž se zařadil mj. i pan Bürgermeister. Z dnešního hlediska byli ovšem tehdejší privatizátoři troškaři.

Po Listopadu zažila česká cesta nálezové privatizace další boom. Zásada, že vše, co už není někoho jiného, je moje, se definitivně prosadila. Jsou tu jen dva drobné kazy na kráse. Jednak se pozapomnělo, že bohatství se lze dobrat i jiným způsobem než nálezy, tj. např. prací. Jednak proces přisvojování má nutně svůj konec a zdá se, že se k němu kvapem blížíme. Až už nebude co si přisvojovat, nezbude tedy přisvojovatelům jiná možnost, než začít pracovat. Pokud to zatím nezapomněli.

14. ledna 2002