ARCHIV

Evropské problémy státu i čtyřkoalice

Sám Václav Havel více než naznačil, že jeho letošní novoroční projev byl projevem předvolebním. A také že jeho sympatie patří čtyřkoalici. Vedly a snad dosud se vedou spory o jednotlivé pasáže a formulace tohoto projevu, v nichž, jak to před volbami bývá, prezident postavil otázky vyhraněně: buď, anebo. Zřejmě budeme před volbami opět svědky "mobilizací". V následujícím textu však jde o něco zcela jiného.

Jde o pasáž věnovanou vztahu ČR a Evropské unie, kterou většina intelektuálů považuje - právem - za pozitivní. Václav Havel v ní v protikladu k nacionalistickému zvýrazňování problematičnosti evropské integrace (za nacionalistické lze považovat přinejmenším ODS i ČSSD) zdůrazňuje, že bychom hazardovali "s osudem vlastním i s osudem našich potomků, kdybychom sám tento proces problematizovali a naši účast na něm oddalovali." A tak, pokračuje, bychom se neměli uzavírat okolnímu světu, měli bychom nechat do naší země proudit z pokročilejších zemí "svobodného ducha, smysl pro právo a občanskou kulturu", měli bychom se "rovnoprávně podílet na společném pěstování duchovních i materiálních hodnot…" atd. Havlův projev byl předvolební, proevropský a tento jeho rys nepochybně programově převezme a rozvede čtyřkoalice. Stane-li se to, bude mít proti nacionalistům značný handicap.

Jak to? Proto, že nacionalisté rádi přistoupí na tyto a další obecné proevropské teze. Nedostatek je v jejich dvojí nedostatečnosti. Jsou, jak již řečeno, obecné a budou-li před volbami obzvláště zvýrazňovány, dospějí voliči velmi rychle k závěru, že jde o nic neříkající fráze. Na druhé straně pak bude jednání o vstupu ČR do Evropské unie provázeno mnoha spory a omezeními, která většinou bude možno vydávat za narušování národní identity, jindy za nepřípustné zásahy do státní suverenity a ještě jindy za opatření celkově nevhodná (vedoucí například k vytvoření evropského superstátu apod.). Mnohá z těchto omezení ovšem budou nezbytná a čtyřkoalici nezbude, než je obhajovat. A to bude před volbami velmi nevděčné, zvláště pokud argumenty jejich obhájců budou - ony obecné teze. Nic nenasvědčuje tomu, že to bude jinak. Dalo by se tedy říci, že problém spočívá v konkrétnosti? Ano, ale nejen to. Je to patrné na opačné straně barikády. Zde vyplývá konkrétnost z celkové nacionalistické koncepce a je její součástí.

Tato koncepce tu už dávno byla, vytvořil ji za druhé světové války Dr. Edvard Beneš, účastnily se jí strany tzv. Národní fronty a k dokonalosti ji dovedli komunisté. Samozřejmě, po půl století ji bylo zapotřebí aktualizovat (Sovětský svaz přestal být naší záštitou, Němci jsou již vypuzeni atd.). Nicméně představa ideově autarkického národního státu, do jehož záležitostí nesmí nikdo ani slůvkem hovořit, protože si se vším poradí sám, státu, v němž je český národ nejvyšší hodnotou, tato představa je základnou současného nacionalismu právě tak jako byla základnou nacionalismu národně socialistického. Tato tradice dnes snadno umožňuje konkretizaci: například: na rozdíl od států EU vší silou a co nejdéle zabránit cizím investicím do české (byť mnohdy zcela zplanělé) půdy. (Ten příklad je svým způsobem zajímavý. Bylo by přece naopak možné a ekonomicky prospěšné požadovat úlevy pro investory do půdy, která zdegenerovala, a podobně postupovat i v ostatních věcech.)

Až do února 1948 (nebereme-li v úvahu období komunismu) vytvářeli koncepce české státnosti prezidenti: T.G. Masaryk a Dr. Edvard Beneš. Byly to koncepce nacionalistické; Masarykova byla základem první republiky, Benešova národně socialistické revoluce po 2. světové válce. Po roce 1992 bylo poprvé možné, aby prezident vypracoval koncepci českého státu otevřeného Evropě a světu. Přitom neexistuje česká tradice, na kterou by bylo možno navázat. Navíc by taková koncepce nemohla sestávat z obecných tezí o tom, jak je užitečná evropská integrace (všechny postkomunistické země chtějí "do Evropy", to není třeba vymýšlet), musela by řešit konkrétní otázky vztahů s našimi sousedy včetně kontroverzních otázek (Temelín, Benešovy dekrety a mnoho dalšího) a umožnit obyvatelstvu nový, přátelský vztah k cizincům a k menšinovému obyvatelstvu. Vstoupíme-li do Evropské unie, beztak bude muset vláda řešit tyto a další obdobné otázky vztahů s okolím.

Novoroční projev prezidenta republiky nenasvědčuje tomu, že by Václav Havel na konci svého funkčního období byl schopen vytvořit takový koncept, o jakém se tu hovoří. Vždyť ten by navíc musel počítat se setrvačností nacionalismu mezi obyvatelstvem; a sociální setrvačnost, zvláště setrvačnost nacionalismu se obtížně překonává. Nezdá se, že zmíněnou koncepci někdo do voleb vytvoří. A pak tedy - pak se zdá poměrně reálná vyhlídka, že nás i v Evropské unii čeká nacionalistická budoucnost.

Emanuel Mandler
6.1.2002