ARCHIV

Charta77 z perspektivy čtvrtstoletí

Na Chartě 77 mne zajímá politický aspekt věci. Na rozdíl od bezduchých apologetů (Petruška Šustrová, LN 7. ledna t.r.) neberu výmluvy, že vlastně ani nechtěla být politickou opozicí. Byla jí už proto, že požadavek "základních občanských práv a svobod" odjakživa byl a je požadavkem politickým a jeho uskutečnění by, jak víceméně připouští i Šustrová, znamenalo zhroucení komunismu a ruského panství v "ČSSR".

Výročí už pominulo, je tedy čas na pohled bez vášní a z kritického odstupu. Nemělo by to být zase až tak těžké: Charta77 dnes patří minulosti a zasahuje přítomnost jen zprostředkovaně. Nicméně zasahuje ji, a proto není od věci hovořit o ní i jinak než jen pietně.

Jaká byla společenská atmosféra, jež podnítila její vznik? Už bezmála deset let trval režim, který na veřejnosti účinně potlačoval nezávislejší myšlení a nemilosrdně diskriminoval lidi, s nimiž měl z roku 1968 nevyřízené účty. To odporovalo základní zkušenosti českých intelektuálů z předchozích desetiletí. Dosud bývalo pravidlem, že každých 6 - 8 let (1956, 1963, 1968) prožívá komunistický režim jakousi vnitřní krizi, v jejímž důsledku periodicky ochabuje jeho schopnost potlačovat kritiku. Odtud jakási netrpělivost: něco se přece už konečně musí stát! Diskriminace sháněla pronásledované nejrůznějších názorů do jednoho houfu. Možnost společně reagovat se nabízela sama od sebe.

Druhým podnětem byla nestoudnost, s nímž ruská říše přistupovala k tzv. helsinskému procesu. Vděčně přijímala záruky stabilizace evropské situace a opětovné faktické uznání všech záborů, které ruský imperialismus uskutečnil na konci druhé světové války. Pokud jde o závazky ohledně zlidštění poměrů v impériu, hodlali se s nimi Rusové a jejich čeští satrapové vyrovnat po svém: jejich přeměnou v orientální potěmkiniádu. Lidé pronásledovaní československým komunistickým režimem to těžko mohli brát jinak než jako provokaci. A tak i nápad vzít režim za slovo se nabízel jaksi sám od sebe.

Problém nebyl v tom, že se to stalo, ale jak se to stalo. Za prvé: spolupráce s reformními komunisty a "socialisty" komunistické provenience neměla jasně vymezený rámec a pravidla. Buď bylo možné společně protestovat proti diskriminaci (skromnější verze, jakási odborářská akce), nebo se pokusit o společnou politickou platformu, to však předpokládalo společné zhodnocení komunistické minulosti a úlohy "reformních komunistů" v minulých třiceti letech. Což se nestalo.

Za druhé: Charta přijala fakt, že byla represivními orgány zahnána do ghetta, a pokryla ho vlastní ideologií o zbahnělé veřejnosti, která propadla konzumu a uzavřela smlouvu o koexistenci s husákovským režimem. Ideologie se zhmotnila v známou Havlovu parabolu o zelináři (jen velmi málo zelinářů se vydalo do hájemství pravdy a lásky).

Obojí byl důsledek toho, že česká opozice v době rozkvětu "normalizace" přecenila vlastní síly. Byla to jen velmi úzká skupina lidí uprostřed společnosti demoralizované totálním selháním politických špiček "pražského jara": tito lidé bez většího odporu předali politickou moc Husákovi a "normalizátorům" a řada z nich (Dubček, Černík, Smrkovský, Císař) dokonce spolupracovala na vlastní likvidaci.

Česká společnost se odlišovala a odlišuje například od maďarské či od polské (ale v jistém smyslu i od slovenské) tím, že jí chybí základní příznaky národní soudržnosti. Hledání zrádců a odpadlíků je pro ni odjakživa něco důležitějšího a přirozenějšího než solidarita. A tak lidem po roce 1968 namnoze chyběl pocit, že to, co se děje jejich pronásledovaným bližním, se dotýká i jich. A pronásledovaní si nebyli vědomi toho, že jejich prvním a posledním úkolem je péče o deprivovanou českou společnost, bez ohledu na to, že o to na první pohled dvakrát moc nestojí. Národní solidarita vytváří rámec pro politické aktivity a korektiv pro to, co je realistické a co ne. Místo toho se u nás - i v rámci Charty! - uplatňoval falešný čechoslovakistický polointernacionalismus (i Charta měla svůj slovenský "přívěsek", podstatně slabší, než české "jádro").

Problém Charty77 je problém dezorientované intelektuální elity uprostřed poraněné národní společnosti, která ztratila pocit sounáležitosti. Důsledky tohoto proanění nese česwká společnost i dnes: na jedné straně hysterický šovinismus, jaký kvete v ODS, na druhé falešný "internacionalismus" hradního establishmentu, jehož výrazem jsou duté fráze o globální zodpovědnosti a intelektuální potěmkiniády typu "Fóra 2000".

Zvykli jsme si pod Chartou77 chápat poměrně úzkou skupinu těch, kteří svůj podpis po roce 1989 jak se patří zhodnotili. To není úplně spravedlivé, drtivá většina signatářů netyje ze své minulosti. Předestavují ovšem dodnes uzavřené společenství, něco na způsob Svobodných zednářů, ovšem bez jejich okázalosti a společenského vlivu. To zbylo z hnutí, které v okamžiku vzniku vyděsilo komunistický režim k smrti. Bylo významné tím, že dalo signál: i v Česku jsou lidé, kteří se s komunistickou normalizací" úplně nesmířili. Zároveň vyslalo signál o tom, jak je český odpor slabý a málo smysluplný.

11. ledna 2002