 |
|
|||||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
28.12. 2001 - 8.1.2002 |
|
ARCHIVNávrh odškodnění občanů německé národnosti v České republiceHISTORICKÝ EXKURSNová československá vláda v roce 1945 v VIII. kapitole Košického vládního programu nastínila řešení německé otázky a ustanovila konkrétní pravidla. Kapitola IX. pak upravovala zajištění, stíhání a trestání německých válečných provinilců a kapitoly X. a XI. se týkaly konfiskace zemědělského a nezemědělského majetku. Program však neobsahoval konkrétní řešení sudetoněmeckého problému.československá vláda vyčkávala, nechtěla oficiálním přiznáním svého konečného řešení německé otázky. Nebyl totiž ještě znám oficiální postoj vlád USA a Velké Británie, které musely přejít od mlhavých příslibů k jednoznačnému stanovisku. Bylo známo jen stanovisko SSSR jednoznačně formulováno jako souhlas s odsunem. Jejich stanovisko bylo expressis verbis vyjádřeno až dne 2. 8. 1945, kdy představitelé podepsali "Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí" , která je všeobecně uváděna jako "Postupimská dohoda". Proto první fáze vyhánění (divoký odsun) směřovala v oblasti Německa obsazených Rudou armádou a to již v letních měsících roku 1945. Pokyny k provádění soupisu a třídění Němců vydávaly vojenské, ale i správní orgány. Oběžník ministerstva vnitra z 28.7.1945, doplněný výnosem z 27.8.1945, požadoval vést tzv. odsunové kategorie. Místní transfery (divoký odsun) za hranice a jejich přesuny do vnitrozemí se uskutečnily ve všech regionech, kde bylo německé obyvatelstvo výrazněji koncentrováno. Osoby z vyklizovaných regionů byly do transportů zařazovány přímo nebo prošly předtím některým ze záchytných, pracovních nebo jiných středisek (táborů). Postavení Němců, kteří v prvních měsících po květnu 1945 neopustili čs. území, ovlivňovaly realizace celé řady právních norem a exekutivních směrnic. Pro další jejich existenční podmínky to byly: osídlovací pokyny ministerstva zemědělství z 10.5.1945, Vládní nařízení č.6/1945 Sb. vymezující kategorii "Němec" pro potřeby zásobování, které rovněž vytvořilo předpoklad pro statistickou evidenci německého obyvatelstva, Směrnice MZ o nejnutnějších opatřeních na půdě a statcích Němců z 5.6.1945, Vyhláška ministerstva financi z 22.6.1945 o zajištění německého majetku a výplatách z vázaných vkladu (publikována 10.7.1945 v Úř.l.I částka 44,běž. Č. 83) a Vyhláška ministerstva financi z 13.7.1945 o výměně RM v pohraničí (Úř.l.I z 29.7.1945 č. 55), Vyhláška ministerstva financi o výplatách z vázaných vkladů a účtů státně nespolehlivých osob z 29.10.1945 (Úř.l.I z 3.11.1945 běž.č. 363.). Do srpna 1945 bylo vydáno několik významných dekretů presidenta republiky, které v masovém měřítku změnily majetkové poměry německého obyvatelstva, šlo zejména o DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY č. 5/1945 Sb. z 19.5.1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z dob nesvobody a o státní správě a DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY č.12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského Němců, Maďarů, jakožto zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21.06.1945. Podle dekretu č. 5/1945 byl za osobu státně nespolehlivou považována každá osoba německé národnosti, jak vyplývá z § 4 odst. a, aniž spáchala jakýkoliv nepřátelský čin vůči ČSR a osoba, která se při kterémkoliv sčítání obyvatel od roku 1929 přihlásila k německé nebo maďarské národnosti. Na její majetek pak byla uvalena státní správa. V § 7 jsou pak vyjmenovány typy podniku a rozlohy zemědělských a lesních majetku na které se národní správa vztahovala. Dekret nabyl účinnosti dnem vyhlášení a byl tak zahájen proces likvidace hospodářského života německé národnosti, který pokračoval dalšími dekrety. Zároveň bylo vydáno nařízení po povinném označení "volných Němců" a jejich povinném hlášené. Postavení Němců vylo dále ovlivněno opatřeními v občanskoprávní, sociální a profesní oblasti. Restituce vůči německému obyvatelstvu byly uplatněny rovněž ve školství, kultuře, náboženství apod. (viz DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY č. 81/1945 Sb., o některých opatřeních v oboru spolkovém z 25.9.1945), včetně zákazu zdržovat se na veřejném prostranství, navštěvovat restaurace,kina, veřejné lázně aj. V pohraničí byl zakázán volný pohyb Němců bez zvláštního povolení, zejména pobyt mimo obec, platil zákaz vycházení po určené hodině, na nákup byla stanovena krátká doba, často před zavřením, zákaz používání veřejných dopravních prostředků, zabraňovalo se jim vést telefonické hovory, omezovala se jim korespondence a museli odevzdat rozhlasové přijímače. Již v červnu byl učiněn první krok k zavezení dalšího duchovního života Němců a znemožněni jim rozvíjet se v mateřském jazyce. Dne 7. června 1945 vyšel výnos ministerstva školství a osvěty č. 2641 přes. o prozatímním uzavření německých škol, který vycházel z čl.XV usnesení Československé vlády fronty Čechů a Slováků z 5. dubna 1945. Toto uzavření se tykalo všech stupňů vyučovacích a vychovávacích ústavů s vyučovacím(vychovávacím ) jazykem německým. Tímto krokem byl uzavřen přístup ke vzdělání všem dětem německé národnosti. Dne 12. června 1945 pak následoval výnos ministerstva školství a osvěty č. A-34.314-V o neuznání studia a zkoušek, akademických a jiných hodnosti apod. , získaných na německých, maďarských a slovenských školách po 17.11.1939. Důsledkem tohoto výnosu bylo, že tisíce občanů německé národnosti,a nejen této, bylo zbaveno možnosti uplatnit v životě a práci vědomosti získané dlouholetým studiem a jejich odsouzení často k nádenické práci. Vyvrcholením snach o likvidaci německé inteligence byl DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY č. 122/1945 Sb., o zrušení německé university v Praze z 18.10.1945 a DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY č. 123/1945 Sb., o zrušení německých vysokých škol technických v Praze a v Brně z 18.10.1945, které nabyly účinnosti dnem 17. Listopadu 1945. Občané německé národnosti byli tak zbavení možnosti rozvíjet své vzdělání a kulturu v německém jazyce a byl tím dán pokyn k genocidě německé národnosti jako celku. Zároveň tím byl zcela zlikvidován tisící lety dvojjazyčný kulturní vývoj na území Koruny české. Od května 1945 bylo rovněž uplatňováno povinné nasazení Němců do práce. Na práce byli odesílání nejen internování Němci, ale také tzv. volní Němci. Využití německých pracovních sil v zemědělství bylo vydáno Vládní nařízení č. 32/1945 Sb. z 3.8.1945. K pracovnímu nasazení docházelo nejen v místě bydliště ale i na vzdálenějších místech, v obou případech často ze zřízených pracovních táborů. Mzdy přidělených Němců byly po srážkách vyplaceny velmi často opožděně. Němci nasazení do zemědělství nedostali často žádnou náhradu. Teprve později na nátlak úřadů byly jim po srážkách vypláceny nízké mzdy, a to za den při pracovní době 10 a více hodin ve výši 5 - 10 Kč. Úprava poměru nastalo často teprve až po vydání DEKRETU PRESIDENTA č. 71/1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství. Do té doby byli Němci vydání na pospas svévole čs. občanů, jejichž činy měly kriminální charakter, od bití až po znásilňování žen a dívek (i nezletilých). Platnost tohoto Dekretu (jako jediného) zanikla zákonem č. 65/1965 Sb. Československá vláda právě z obavy, že by realizace nuceného vysídlení nebyla předmětem jednání této konference stáhla připravovány dekret o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení a nahradila ho dekretem polovičním, a to DEKRETEM PRESIDENTA REPUBLIKY č. 27/1945 Sb. z 17. 7. 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení Hned 2. 8. 1945, den po ukončení Postupimské konference spatřil světlo světa ÚSTAVNÍ DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Dekret vytvořil důležitý předpoklad pro násilné vysídlení a konfiskaci majetku, protože německé obyvatele Čech, Moravy a Slezska bylo možno legálně vystěhovat ze země teprve tehdy až pozbyli československé občanství. Podle tohoto dekretu ho pozbyli už dávno; v ten den, kdy podle československo - německé smlouvy o státním občanství z 20. 11. 1938 "nabyli státní občanství německé".(u ostatních Němců ve vnitrozemí to byl 16.3.1939, na Těšínsku 26.10.39, pro Němce, kteří nezískali německé státní občanství to byl 10.8.1945). Ztráta občanství se však neměla stahovat podle § 1 odst. 3 dekretu na ty Němce, kteří se v době ohrožení státu přihlásili za Čechy či Slováky, podle § 2 odst. 1,2,3 na antifašisty, ti však museli požádat o zjištění, zda se občanství zachovává ve lhůtě od 10.8. 1945 do 10.2.1946. Němci, kteří podle dekretu ztratili státní občanství a nesplňovali podmínky pro jeho zachování (§ 3) mohli žádat o jeho vrácení ve lhůtě stanovené Vyhláškou MV č.51/1945 Sb. Podle § 4 se měly samostatně posuzovat provdané ženy a nezletilé děti. Dekretem č. 12/1945 Sb. byl jim již před tím zkonfiskován veškerý zemědělský majetek bez náhrady. Ke konci války se na československém území nacházelo, podle vydaných potravinových lístků, 3 325 000 Němců, z toho jich bylo v okupovaném pohraničí 2 716 239. Po osvobození - 8. 5. 1945 - zasáhla všechny vrstvy českého obyvatelstva vlna nacionálního radikalismu a skryté negativní emoce z let války se začaly projevovat. Atmosféru násilí pomáhaly zintenzivňovat výzvy a provolání čs. orgánů a odbojových organizací. Zatýkání, internování, domovní prohlídky, vyhošťování a násilné vysídlování dosáhly masového měřítka. Hlavní úkol, tj. rychlé obsazení Sudet, připadl armádě a dalším ozbrojeným skupinám. V prostoru Čech sehrálo v tomto období důležitou roli vojenské velitelství Alex v čele s gen. Novákem. Do pohraničí pronikaly také jiné ozbrojené skupiny. Ve stejnou dobu se za spoluúčasti Vojenského velitelství V. Prahy a ÚRO formovaly smutně proslulé Revoluční gardy. RG měly sice podléhat Ministerstvu vnitra resp. ZNV v Praze a Zemskému velitelství NBS v Brně, ale jejich činnost většinou řídili jejich velitelé. Gen. Novák vydal rozkaz k obsazení pohraničních terénů s dovětkem "všechny Němce vykažte z historických území". Vojenské jednotky intenzívně prováděly odsun...shromážděného obyvatelstva do Saska, které bylo obsazeno sovětskou armádou. V té době již probíhá nábor do tzv. pohotovostních oddílů Národní bezpečnosti. V průběhu června se násilné vyhánění Němců zintensivnilo. Velitel 3. voj. oblasti gen. Novák spolu s předsedou ZNV v Brně vydal Zásadní směrnice pro řízení a provádění akce k vyčištění Moravy a Slezska od Němců, které požadovaly provést evakuaci německého obyvatelstva "totálně s tvrdou důsledností až do konce".. Během tohoto tzv. "divokého odsunu" byly zřizované různé typy táborů, kde bylo německé obyvatelstvo vystaveno krutému zacházení, mnohé tábory se staly dodavateli žen pro orgie sovětských vojsk. Lidé umírali nejen věkem, ale také nedostatečnou výživou, úrazy, epidemiemi a násilím. S tímto obdobím souvisí např. známé masakry v Lanškrouně, Ústí n. Labem, " pochody smrti " z Příbrami, Jihlavy a Brna. Ve všech případech šlo o organizované násilí a ne o excesy jedinců vůči německému obyvatelstvu, jak se někdy snaží česká literatura toto období popisovat. Archivní dokumenty jasně ukazují, že celý tzv. divoký odsun byla cílená akce vedoucí k vyhnání co nejvíce německých obyvatel a postavit velmocí před skutečnost, že odsun musí být realizován, neboť Němci sami utíkají z Československa.
Příprava tzv. "řádného odsunu" Němců byla ukončena v lednu 1946. Celá akce byla upravena směrnicemi ministerstva vnitra. Řídícím centrem transferu byl Úřad pro odsun Němců, který fungoval v rámci MV ČSR. Výnosem ministra vnitra z 21. 1. 1946 byly zastaveny všechny odchody Němců z čs. území, které povolovaly místní správní orgány.. Počítalo se s tím, že odsun bude ukončen asi v srpnu 1946. Vlastní akce měla probíhat ve třech etapách:
Do konce r. 1945 se poměry v některých internačních náborech konsolidovaly, řada z nich byla přeměna na sběrná střediska nebo na ubytovny pro osoby přidělené na práci. Pracovní využití Němců řešil DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY č. 71/1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství. Pracovní povinnost byla nařízena osobám, které ztratily čs. státní občanství, a vztahovala se na může ve věku 14 - 60 let a ženy ve věku od 15 - 50 let. Po příslušném prověření se mohly poskytovat úlevy také osobám práce neschopným, těhotným ženám a ženám s nezletilými dětmi. Přidělování bylo záležitostí ONV (OSK). Mzdy měly být vyplaceny ve stejné výši jako ostatním zaměstnancům, ovšem při 20% srážce z hrubých mezd s omezením, že nad částku 2 000 Kč měsíčně má být náhrada za práci převedena na vázaný účet. Prováděcí předpisy presidentského dekretu upravila následovně Vyhláška ministerstva vnitra z 2.12.1945 (Úř.l.I z 11.12.45, částka 149, běž.č. 500). Osoby podléhající pracovní povinnosti měly práce vykonávat 8 - 10 denně. Pro Němce byly zřízeny pracovní tábory nařízením vlády z 3.8.1945 a byly zde stanoveny zvláštní podmínky. Z opatření byly vyjmuti Němci, kteří byli považování za zvlášť kvalifikované pracovní sily a to Směrnici MV z 8.6.1945. Pokyny k zabránění odlivu těchto odborníků za hranice obsahovaly oběžníky ministerstva vnitra z 18.10. a 31.12.1945. Vyhláškou MV z 8.3.1946 bylo upraveno postavení Němců považovaných za nepostradatelné zaměstnance. Tito byli vyjmutí z 20% srážek z hrubých mezd a nemocenských dávek. Ostatní Němci podléhající pracovní povinnosti museli však tyto srážky odvádět a neměli nárok na vyšší potravinové příděly a velmi často ani náhradu za práci ani nedostávali. Pracovně právními postavení těchto Němců řešil zákon č. 83/1946 Sb. O pracovních poměrech osob, které ztratily čs. státní občanství. Problémy však nastaly s přijímáním vysídlených Němců do jednotlivých zón. Sovětská zóna začátkem roku 1946 přestala přijímat a s Američany se teprve v lednu 1946 začaly dojednávat podmínky pro provedení organizovaného odsunu. Podle Spojenecké rady pro Německo bylo do americké zóny přijato 1 458 000 Němců z ČSR )z toho asi 223 000 mimo organizovaný odsun) do sovětské zóny celkem 790 000 Němců . Počet Němců, která se zdržoval na území ČSR se k 1.11.1946 odhadoval na 265 000 až 270 000 obyvatel. Kromě osob určených k odsunu zůstali k tomu to dni také Němci z různých důvodu vyjmutých z odsunu. K 31.12.1946 to bylo:
V roce 1947 se započalo s rušením pracovních táboru spravovaných NV do kterých byly umísťovány osoby podléhající pracovní povinnosti ve smyslu DEKRETU č. 71/1945 Sb. Od počátku roku 1947 byli vystěhování příslušníci rodin rozdělených válkou a odsuny, antifašisté a němečtí Židé. Na podzim roku 1947 vystoupil v ČSR do popředí problém dalšího postupu vůči německému obyvatelstvu na čs. území ( k 30.9.1947 to bylo 192 000 osob). Počet tzv. ekonomických aktivních Němců byl v tomto období ještě dosti vysoký. V únoru 1947 bylo podle hlášení úřadů ochrany práce evidováno jen v Čechách 102 400 Němců podléhajících pracovní povinnosti, v březnu 1947 pak 100 221 osob. Převážná část těchto osob pracovala v průmyslu (58 023 osob, z toho v pohraničí 53 229 osob). Představovali v některých oborech stabilizační faktor, který zaručoval chod průmyslu, a to především v pohraničních oblastech. Podle sdělení MV ČR z června bylo podáno celkem 83 100 žádosti o zachování čs. státního občanství podle (podle § 2 dekretu č. 33/1945 Sb.), 143 000 žádostí o osvědčení národní spolehlivosti (§ 1, odst. 4) a asi 8 000 žádosti o osvědčení státního občanství (§ 1, odst. 3). Na převážnou část německého obyvatelstva se nadále pohlíželo jako na statně nespolehlivé osoby. Na jaře 1947 bylo zrušeno Vládní nařízení č. 6/Sb. z 17.5.1945 o zvláštním způsobu zásobování německého obyvatelstva. Na základě rozhodnutí ministerstva financi z 4.3.1947 se s účinnosti od 1.4.1947 mělo zahájit volné vyplacení mezd v plné výši, tj. bez povinného vázání částek přesahujících 2000 Kč měsíčně. Částky na vazných vkladech se však neměly uvolňovat a u osob podléhajících pracovní povinnosti zůstala nadále nařízení o 20% srážkách z hrubých mezd a platů. Výnosem MV z 20.6.1947 však byly od srážky osvobozeny některé skupiny německého obyvatelstva.
V letě 1947 rozhodla čs. vláda, po zjištění nereálnosti obnovení hromadných odsunů Němců do amerického pásma, realizovat ze státně bezpečnostních zájmů a hospodářských potřeb přesídlení většího počtu Němců do vnitrozemí. Podmínky pro přidělování Němců z pohraničí na zemědělské práce do vnitrozemí stanovil výnos ministra vnitra z 21.5.1947. o plánovitém pracovním přikázání Němců. Požadovalo se uvolnění "pokud možno největšího počtu Němců". Odsunovou jednotkou měla být rodina. Celé akci byla věnována ze strany NV, inspektorátů práce a zaměstnavatelů patřičná pozornost, aby celá akce probíhala spořádaně. V opačném případě hrozilo odebrání přidělených pracovních sil. Výnosem ministerstva ochrany práce a sociální péče z 9.8.1947 bylo přidělování německých pracovních sil rozšířeno také na hornictví. Vyjmutí měli být antifašisté, Němci s prozatímním osvědčením o občanství, příslušníci smíšených manželství a specialisté s platnými ochrannými legitimacemi. Z porady o přesidlovací akci v Praze z 11.8.1947 vyplynulo, že přesídlovací akce by se měla týkat značné části z 70 000 Němců určených k odsunu do okupačních pásem Německa. K tomuto dni bylo zatím přiděleno 7 129 německých rodin do zemědělství a o hornictví projevilo zájem 7 000 pracovníků z řad Němců. Tento "rozptyl" narážel od samého počátku na různé překážky: Kampaň za rozptýlení Němců do vnitrozemí zahájil komunistický tisk a komunisté v této otázce postupovali v NV. Tlak na přesídlení značné části německého obyvatelstva do vnitrozemí postupně narůstal. Také ostatní strany se postupně zapojovali do kampaně. Sociální demokraté v Liberci požadovali navrhovali vytvoření bezpečnostního pásma do hloubky 60 km ze kterého by měli být vystěhování všichni Němci považování za státně nespolehliví. Celou akci provázeli značné nepořádky, které musela řešit vláda na svých zasedáních. Podle jejího usnesení z 21.10.1947 mělo být stěhování zahájeno až po důkladné přípravě na jaře 1948. Oběžníky MV ČSR z 4. a 28.11.1947 pak upřesňovaly toto usnesení vlády. Hlavní zásady akce přesídlení vyložil na konferenci předsedů ONV v Praze dne 12.2.1948 vládní zmocněnec pro odsun A. Kučera: Celou akci měli pod dohledem oblastních zmocněnců MV řídit příslušní referenti ONV po konzultacích se zástupci okresních úřadů ochrany práce a sociální péče a Jednotného svazu českých zemědělců. Němci určení k přesídlení nepodléhají s platností od 1.3.1948 20 % srážce z hrubých mezd a odvodům z náhrady za neposkytnutou dovolenou. Akce pokračovala i po 25.2.1948. ÚV NF potvrdil závaznost všech platných předpisů o Němcích. V té době došlo přesídlení většího počtu Němců do již vysídlených obcí mezi Nejdkem a Vejprty z důvodu zajištění pracovních sil pro provoz jáchymovských dolů, tzv. "Akce J". Při přesídlovací akci docházelo k mnohým problémům, na které poukazovaly oběžníky MV ČSR z 5. a 18.3.1948. Nedostatek vhodného ubytování vedl k tomu, že rodiny byly přesídlovaný do jiných než původně určených okresů, nebo byly vraceny zpět do původních bydlišť. (Viz oběžník MV ČSR z 18.4.1948). Z oběžníku mimo jiné vyplývá, že z Němci je nakládáno někdy "tvrdě a asociálně" a "že nelze připustit jejich vykořisťování v jakémkoliv směru". Do konce dubna 1948 bylo přesunuto do zemědělských závodů ve vnitrozemí celkem: 9 922 osob tj. 1 183 rodin a 420 svobodných nebo osamělých osob, jak uvedl na tiskové konferenci 21.5.1948 ministr vnitra Nosek Cílem této migrace bude, jak řekl: "očistit osvobozené pohraniční kraje od všech živlů, které pro státní, národní nebo morální nespolehlivost rozhodně nesmějí trvale zůstat v blízkostí státních hranic". Otázkou přesídlování a rozptylem Němců ve vnitrozemí se zabývala toho dne také vláda. I když pokyny MV ČSR z 26.5.1948 upřesnily zásady přemisťování a pracovního přidělování Němců, problémy provázely cely průběh akce. "Rozptyl" začal pokulhávat a v podstatě nepřinesl očekávané výsledky. V následovném období se sice uskutečnily dílčí přesuny Němců mezi okresy či v rámci okresu, ale rozsáhlejší přemisťování do vnitrozemí bylo směrnicemi MV ČSR z 10.1.1949 omezeno, později zastaveno. Další vysídlování Němců z pohraničí se řídilo zvláštními předpisy - např. dle Trestního zákona správního z 12.7.1950 č. 88 Sb. a jeho § 28 ... "vyžadují - li to zájmy pracujícího lidu" může národní výbor za přestupky proti budovatelskému úsilí pracujícího lidu zakázat nebo určit pobyt v určitém místě. Tzv. "rozptyl" dočasně uspokojil některé skupiny českých osídlenců v pohraničí a přinesl volební zisk především komunistům, avšak jeho ekonomický přínos byl daleko menší než se původně předpokládalo. Přinesl však nemalé utrpení Němcům, kteří byli takto "rozptýlení" , a to i v těch případech, když se některé z německých rodin usadily ve vnitrozemí natrvalo. Evidence Němců, kteří se v letech 1948 - 1949 zdržovali na území ČSR je velmi nepřesná. Dle sdělení MV ČSR z 29.4.1949 zůstalo na území republiky cca 183 000 Němců, z toho bylo určeno k odsunu kolem 60 000 osob. K 31.7.1949 byly v českých zemích jen tři sběrná střediska k tzv. dodatečnému odsunu a to v Chebu, Lešanech a Liberci s 666 osobami. Přes odstranění dosud platných restrikčních opatření vůči Němcům byla účast Němců na veřejném životě více nebo méně omezována. Vyučování německých dětí v českých školách, zejména na vyšších stupních, nebylo pravidlem. Úřední státní orgány v průběhu roku 1947 doporučovaly, aby se v případě neslovanského obyvatelstva nepřihlíželo k předpisům z meziválečného období, které zaručovaly uplatňování menšinových práv, a to i v případě pokud šlo o užívání jazyka ve styku s úřady. Na převážnou část Němců se pohlíželo jako na státně nespolehlivé obyvatelstvo. Od jara roku 1948 se začaly státní orgány zabývat problematikou Němců komplexněji, a to především v sociální a občansko - právní oblasti. Ústavou z 9. května 1948 byla těm Němcům, kteří disponovali osvědčením o státním občanství, zaručena občanská práva jako jednotlivcům. Národnostní menšiny nebyly ovšem uznávány za svébytné kolektivy v nacionálně politickém a etnokulturním smyslu. Uplatnění politických práv Němců, zejména právo volit a být volen do zastupitelských sborů, zůstávalo stále omezeno. Důležité ovšem bylo, že ústavní listina a další zákony zabraňovaly šíření nacionálního šovinismu. Úsilí o intenzivnější zapojení Němců do společenského života se projevilo od podzimu roku 1948 v souvislosti se vznikem NDR. Podporu nacházela politika KSČ především mezi německými antifašisty z řad předválečných členů strany. Získávání Němců pro plnění úkolů "socialistické výstavby" bylo složitým problémem. Jeho řešení naráželo na překážky jak ze strany Němců samotných, tak pokud šlo o postoje některých veřejných činitelů a části občanů. Tlak na intenzivnější integraci německého obyvatelstva do společenského života byl od začátku roku 1949 ve větším rozsahu než dosud doprovázen odstraňováním různých restrikčních opatření. Uspokojování specifických národnostních a kulturních potřeb Němců bylo ovšem v průběhu roku 1949 přes některé dílčí kroky vpřed stále omezeno, což se týkalo především vzdělávání v mateřštině, užívání jazyka, kontaktů s kulturními hodnotami, sdružování apod.. Stále trvala diskriminace Němců na pracovištích a veřejnosti, na druhé straně se u řady příslušníků německé národnosti projevovaly tendence k jisté izolaci od jinonárodního prostředí a k etnokulturním uzavřenosti. Podmínky stanovené pro získání státního občanství byly ulehčeny vládním nařízením z 29.11.1949, č. 252 Sb. . Na žadateli starším 15. let se ovšem vyžadovalo složení státoobčanského slibu. Osvědčení mohlo být vydáno osobám, které měly trvale bydliště v ČSR a neporušily povinnost státního občana, zejména pokud šlo o vztah k lidově demokratickému zřízení. Lhůta k podání žádostí byla určena vyhláškou MV ČSR z 5.4.1950, č. 40 Sb. na období od 1.5. do 31.10.1950. Velká část Němců této možnosti nevyužila a docházelo také k tomu, že mnozí vraceli osvědčení o čs. státním občanství. Na přelomu let 1951/1952 nepožádalo z různých důvodu o čs. st. Občanství zhruba 40 000 Němců. Ve sčítání lidu k 1.3.1950 se k německé národnosti v ČSR přihlásilo na území současné České republiky 159 938 osob (1,8%), ( nejvíce Němců žilo v Karlovarském kraji - 43 153 t.j. 14,1 %). Západoněmecké prameny uvádějí, že v roce 1950 bylo v ČSR ještě 230 000 - 235 000 tzv. starousedlého německého obyvatelstva, z něhož se k německé národnosti z různých příčin nehlásilo asi 45 000 osob. K 1.3.1961 se k německé národnosti hlásilo v českých zemích 134 143 osob (1,4%). Úbytek německého obyvatelstva v intercensálním období 1950 - 1961 byl vedle přirozené měny, asimilace a přiklánění k české národnosti ovlivněn rovněž migracemi za hranice. V celé etapě 1950 - 1960 se vystěhovalo do obou německých států 7 205 osob. Zahraniční stěhování příslušníků německé národnosti bylo speciálně sledováno od roku 1954 . V rámci operace "Link" se vystěhovalo (jak uvádějí západoněmecké prameny) do SRN celkem 16 832 Němců. V roce 1953 registroval Německý červený kříž celkem 65 341 žádost Němců o povolení k vystěhování z ČSR, v roce 1961 pak asi 51 385 Němců Nové zásady postupu vůči německému obyvatelstvu, vyjádřené ve zkratce heslem "Není Němec jako Němec" byly zformulovány na plénech ÚV KSČ v únoru 1950, 1951 a v prosinci 1953. Politicko - výchovnou a kulturní činnost mezi občany německé národnosti organizovala státní osvětová péče, pozornost jí věnovaly také společenské organizace (Svaz čs. - sovětského přátelství, Čs. svaz mládeže). V roce 1951 převzalo na tomto úseku hlavní iniciativu ROH (v září byl na ÚRO vytvořen zvláštní referát pro řízení práce mezi Němci). Od roku 1951 se prací mezi Němci začaly systematičtěji zabývat také územní stranické orgány, zejména v Karlovarském, Libereckém a Ústeckém kraji, ale i v dalších krajích. Byly upraveny podmínky přejímání Němců do KSČ, větší množnosti ke vstupu do strany jim pak byly poskytnuty od poloviny 50. let. Na základě výnosu MV z 12.6.1951 měly MNV ustoupit od dalších konfiskací rodinných domků obývaných Němci, a v případě , že šlo o čs. státní občany, pak měly konfiskační výměry zrušeny. Dekonfiskace se měla řešit dohodou. Ministerstvo financí pak vyhláškou z 17.10.1952 upřesnilo pravidla nakládání se zkonfiskovanými domky Němců. Žádostem Němců o zpětném vyrovnání srážek a vrácení těchto za období, kdy měli být považování za čs. státní občany však nedošlo. Důležitým mezníkem se stal zákon č. 24/1953 Sb. z 24.4.1953, kterým bylo s platností od 7.5. uděleno kolektivně čs. státní občanství všem Němcům, kteří měli stále bydliště na území ČSR a kteří dosud toto občanství nedostali. Mnoho Němců odmítalo převzít čs. občanské průkazy. Postup vůči těm Němcům, kteří odmítali čs. občanství upravovalo úřední sdělení ve Vyhlášce z 10.2.1955. Všechny aktivity Němců byly pod soustavnou kontrolou bezpečnostních orgánů, především StB, které si v těchto aktivitách vybudovaly velmi rozsáhlou síť důvěrníků a tajných spolupracovníků. Zvláštní pozornost byla věnována stykům tzv. "volných Němců" s občany obou německých států, především však ze SRN. Na druhé straně dochází k oživení kontaktů s NDR uvolněním turistického ruchu mezi oběma zeměmi a také zřízením Kulturního a informačního střediska NDR v Praze v roce 1956. V únoru 1957 je pak zahájeno rozhlasové vysílání pro Němce. Nadále však klesal zájem o výuku němčiny v jazykových kroužcích, značná část dětí se již neučila němčině jako mateřskému jazyku. Otázka dalších možností zdokonalení jazykových schopností německých dětí byla ponechána "samovývoji". Alternativní zřízení německého národnostního školství bylo odmítnuto. Na konci 50. let se začaly projevovat tendence k utlumení zvláštní péče o občany německé národnosti. Optimistické hodnocení dosaženého stupně integrace německého etnika do života československé společnosti nebylo v této etapě provázeno důslednější analýzou. Na začátku 60. let se prosadil ve stranickém a státním vedení názor, že německá otázka v ČSR byla již definitivně vyřešena odsunem a že se jí v dané fázi společenského vývoje není třeba věnovat. Zrovnoprávněním občanů bez zřetele na jejich národnost bylo zajištěno v článku 20, odst. 1 a 2 ústavní listiny z 11.7.1960. V článku 25 ústavy bylo uvedeno, že občanům maďarské, polské a ukrajinské národnosti zaručuje stát všechny možnosti a prostředky ke vzdělávání v mateřském jazyce a ke kulturnímu rozvoji. Německá národnostní skupina nebyla vůbec zmiňována, což odpovídalo všeobecně akceptovanému mínění, že "v naší republice není již německá národnostní menšina jako etnografická skupina, nýbrž jsou občané německé národnosti nebo německého původu". V této době byly také upraveny předpisy o podmínkách vystěhování osob německé národnosti a v letech 1960 -1964 odešlo do SRN údajně 7 514 Němců. Po srpnu 1968 byly přípravné práce k založení organizace nakrátko přerušeny. Značná část Němců hledala orientaci ve složitých politických podmínkách sovětské okupace, projevila se určitá nedůvěra k možnostem realizace specifických národnostních potřeb za změněných podmínek. Na druhé straně se značně zvýšil zájem o vystěhování do SRN. ( Podle západoněmeckých údajů se v r. 1965 vystěhovalo 3 210, v roce 1966 5 925, v roce 1967 11 628 osob považovaných za Němce, vysídlenecká vlna vyvrcholila v letech 1968 - 1969 kdy odešlo 27 456 osob německé národnosti, česká statistika uvádí, že se v letech 1965 - 1969 vystěhovalo 29 208 Němců). Podnětem k oživení aktivity se stalo schválení zákona z 27. 10. 1968, č. 144 Sb. o postavení národností v ČSSR. Tímto zákonem bylo rovněž německé národnostní skupině ústavně garantováno plné zrovnoprávnění jako svébytnému etnokulturním celku a státotvornému subjektu. Čekalo se na konkrétní legislativní akty, které by v praxi naplnily literu zákona č. 144 Sb. Od počátku 70. let se plně projevovaly důsledky dosavadního nepříznivého vývoje německého etnika. Podle oficiální čs. statistiky žilo v českých zemích v roce 1970 80 903 Němců (0,8%), v roce 1980 jich bylo již jenom 58 211 (0,6%) Západoněmecké prameny odhadovaly počet Němců v druhé polovině 70. let na více než 100 000 a k roku 1980 na 80 000 - 100 000 osob. K úbytku německého obyvatelstva docházelo přirozenou měnou, asimilací a vystěhovalectvím. Podle čs. statistiky se v letech 1970 - 1980 vystěhovalo 8 703 Němců, do roku 1985 pak ještě 1 529 osob. Podle západoněmeckých údajů odešlo do SRN v období let 1970 - 1985 20 307 osob považovaných za Němce. Zásadní změny, ke kterým došlo v Československu na přelomu 80. a 90. let zasáhly pochopitelně také do života německé národnostní skupiny. Podmínily zvýšenou veřejnou aktivitu jejich příslušníků a s ní související názorové tříbení. Bohužel postoj českého etnika k Němcům tímto ozdravným procesem neprošel a stále převažuje spíše negativní hodnocení. Jak z výše uvedeného exkurzu vyplývá došlo v průběhu let 1945 až 1989 k hrubému porušení lidských práv německého etnika. Mimo již uvedené zbavení čs. občanství , konfiskaci majetku a následovního odsunu převážné části německého etnika, docházelo u českých, moravských a slezských Němců, kteří zůstali po roce 1946 trvalé žit na území České republiky k dalšímu porušování lidských práv a občanských svobod. Zpracoval: Franz Chocholaty Gröger DODATEK:
|