ARCHIV

Bankovky jako výraz vlasteneckého ducha

Od prvního ledna má většina západní Evropy novou a společnou měnu. V Německu, Itálii i Portugalsku budou místní lidé i cizinci platit v hotovosti týmiž papírky. Rád ponechám odborníkům, aby zhodnotili ekonomickou stránku věci, navíc si myslím, že je na to ještě příliš brzy. Peníze na sebe odedávna vážou i jiné významy: proto byla s výtvarnými návrhy nových evropských bankovek jakási potíž, nakonec obsahují jen zcela neutrální, abstraktní architektonické motivy, který si žádný z národů, co jed budou používat, nemůže přivlastnit jen sám pro sebe Tahle neutralita je dost nezvyklá. Zvykli jsme si je chápat jako výrazem národní identity a ve šťastnějších případech i zdroj vlastenecké pýchy. Věcných důvodů k tomu moc není: proč vlastně máme tlačenku či toaletní papír vyměňovat za obrázky svaté Anežky či krále Přemysla Otokara I. (přičemž vlastně ani nevíme, jak ti lidé vypadali).

Národní cítění ne sebe bere zvlášť v případě malých, ušlápnutých a poněkud zamindrákovaných národů nejroztodivnější formy. Lidé, kteří sami neumějí nic, upadají do mystického vytržení nad sportovními dovednostmi svých krajanů. A co hůř: do téhož vytržení upadají i lidé, kteří sami umějí věci podstatně důležitější než např. postrkovat pryžový kotouč dřevěnou holí po ledě. Před válkou jsme si postavili na strahovském návrší největší stadion v Evropě a desetitisíce našinců tam dělaly jednou za čtyři roky na truc nepřátelům hromadně a na povel stojky a kotrmelce. Na nepřátele to příliš velký dojem neudělalo. Národní sounáležitost se formalizovala, mimo jiné i v národní měně. Takže ty papírky nabyly jakousi symbolickou hodnotu, která příliš nesouvisela s jejich kurzem.

Za komunistické diktatury přibyly další symbolické významy: v tomhle žijete, jiné to už nikdy nebude, tak si koukejte zvyknout. Možná i proto by se mnoho lidí nerado vzdávalo dnešních poměrně hezkých a jen umírněně národoveckých českých peněz, i když jejich kupní síla není zatím nic moc.

Peníze v našem regionu měly (a dosud mají) funkci identifikační a vymezující: bankovky někdejší "NDR" byly malé papírky jako z nějaké dětské hry, stejně legrační jako polostát, v němž se jimi platilo. Maďarské peníze byly politicky neutrální, našinec z nich cítil: v téhle zemi si bolševik nemůže dovolit to, co u nás. Základní dojem byla nakonec odlišnost. Rusům záleželo na tom, aby se obyvatelé jejich kolonií nemohli mezi sebou domluvit, správně předpokládali, že by se mohli začít domlouvat proti nim.

Po rozpadu impéria přišla postupně ke slovu globalizace. I v zemi pro průměrného Čecha tak exotické, jako je Maďarsko, naráží dnes pocestný na tytéž benzinové pumpy, tytéž restaurace Mc Donalds a KFC, tytéž reklamy v televizi. V životě bych nešel do takové restaurace a v životě se mi ještě nestalo, že bych si něco koupil na základě televizní reklamy. Ale tahle kulisa je sama osobě příjemná. Říká pocestnému: i ty tu jsi tak trochu doma.

V budoucnosti - doufejme, že blízké - k tomu přibude i společná, národnostně neutrální měna. Utrpí tím naše národní vědomí? Přestane se opírat o tuhle vnějšnost. Kdo z lidí, kteří platí Palackým a Masarykem, si od nich přečetlo aspoň pár řádek? Naše národní identita spočívá v jiných věcech, není z tohoto světa. A tak nejhmatatelnější důsledek bude čistě praktický: při cestě například přes Slovensko do Maďarska a zpět nebude muset pocestný čtyřikrát přesýpat obsah peněženky a nebude pak doma uchovávat zbytky platidel, které mu nejsou k ničemu.

Mladá fronta Dnes 4. Ledna 2001