17.12.-22.12. 2001

ARCHIV

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání coby Prügelknabe

Krize kolem soukromých televizí eskaluje: čtyřkoalice a část ČSSD se chce pokusit odvolat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Důvodem jsou probíhající (v případě TV Nova( či hrozící (v případě TV3) mezinárodní arbitráže, které si vynutili oholení investoři ze Západu.

Rada neudělala nic horšího a nic lepšího, než že se stala nástrojem populistického šovinismu českých politických špiček, který se hned po převratu zhmotnil v ideologii tzv. rodinného stříbra, jež se nesmí dostat do cizáckých rukou: žádný politik se neodvážil proti ní vystoupit, věděl, že by se na něho okamžitě ti ostatní sesypali a ocejchovali ho za odrodilce. Je to jen další důkaz toho, jak všichni,jeden jako druhý, upřednostňují své osobní zájmy a zájmy o přežití své strany před zájmy národa a státu a jak jim úplně chybí odvaha brát se za věci, byť i správné a potřebné, jakmile jen náznakem tuší, že proti sobě budou mít větší část veřejnosti.

Výsledkem bylo, že se tzv. rodinné stříbro v lepším případě zničilo, v horším rozkradlo. V tom nejhorším se stalo instrumentem na odírání důvěřivých hejlů ze Západu, kteří se mylně domnívali, že přicházejí obchodovat mezi slušné lidi. Ukázalo se však, že se napálení dovedou účinně bránit. Důsledkem je a bude, že národ zaplatí ze svých daní odškodné Lauderovi a oholeným partnerům pana Kindernaye: mělo by se to jmenovat daň z šovinismu. Pánové Železný a Kindernay se nám zatím můžou smát: ostatně nejsou těmi pravými viníky: využili jen slabin české politiky a slabin české veřejnosti k vlastnímu prospěchu, což je běžné a jen velmi málokdy trestné. Přitom kdyby byl licenci na vysílání TV Nova dostal Lauder, nepochybně by nevzniklo ono obludné monstrum jménem Nova, po jehož sledování (zejména v pozdních večerních hodinách) si člověk zpravidla musí jít umýt obličej od krve, která na něj šplouchá z obrazovky, a pan Železný by uplatnil svůj nesporný manažerský talent pod kontrolou lidí, kteří mají nejen víc zkušeností, ale taky víc zábran. Možná, že by během času od nich taky nějaké pobral. Problém českého mediálního podnikání je stejný jako problém české polistopadové politiky: po půlstoletí ruské nadvlády je u nás málo schopných a zároveň slušných lidí, těch co, jak se říká "na to mají". Zatímco na politické scéně si musíme vystačit sami (nápad povolat Madeleine Albrightovou byl právem ohodnocen jako legrační), v oblasti mediálního podnikání jsme měli možnost vypomoci si v cizině: zabránily nám v tom národní mindráky.

V okamžiku významných národních výročí nebo událostí (Silvestr, vítězství českých hokejistů na mezinárodním turnaji) vyrukují čeští žurnalisté na opojené publikum s otázkou: "jste hrdý na svůj národ"? Hrdost je, jak podobné ankety dokazují, veliká a roste úměrně počtu zkonzumovaných panáků. Přitom hrdost na národ patří do arzenálu Sládkových republikánů. Strana mezitím zanikla, protože ji úspěšně suplují jiné silné parlamentní strany, vlastně v jistém ohledu všechny. V roce 1928, když se v Evropě začala šířit fašistická ideologie, napsal Emanuel Rádl o české politické scéně: "Mám pochybnosti o tom, je-li veřejné mínění našeho státu tak odlišné od komunismu a fašismu, jak se za to má… Fašisté jako organizovaná skupina nestojí za řeč; ale fašistická nálada, která záleží v chuti porušit demokratické zřízení… je rozšířená ve všech stranách. Snad právě proto, že latentní fašismus je u nás tak rozšířený, nemá organizovaný fašismus půdy." Národ je instituce, jejímž posláním je být užitečnou těm, které sdružuje. Člověk se má starat, aby užitečnou opravdu byla, aby její funkčnost rostla. Místo toho u nás najdeme spoustu nestoudnosti, která si říká hrdost, a málo kritického odstupu, bez něhož je zdravý rozvoj národa nepředstavitelný.

A závěr: odvolávat Radu je stejně směšné jako okázale popravit kance za to, že sežral nemluvně. Rada byla jen šroubečkem v drtivém soukolí českého šovinismu. Zodpovědni jsou v první řadě ti, kdo si nesmyslnou koncepci rodinného stříbra vymyslili a bili se jí pak navzájem po hlavě (Klaus a Zeman) i ti, kteří se jí z malověrnosti nedokázali opřít (Havel a jeho suita). Je třeba si připustit trpkou pravdu: z ruské poroby jsme vyšli nikoli s rodinným stříbrem, ale s holými zadnicemi. Jediný způsob, jak naše kočičí "rodinné stříbro" zachovat, bylo podělit se o něj s různými Laudery. Příklad boleslavské Škodovky mluví za vše.

22. prosince 2001