10.12.-15.12. 2001

ARCHIV

Falešný sudí

Čtvrteční Právo otisklo v příloze Salon projev, který držel spisovatel Pavel Kohout na nedávné česko-rakouské konferenci ve Štiříně. Hovořil o tom, co Čechy a Rakušany v současné době rozděluje, a nemohl tedy opomenout ani vyhnání sudetských Němců. Nechci panu Kohoutovi upírat dobrou vůli. Zašel dokonce až tak daleko, že zapochyboval o "některých článcích" prezidentských dekretů. Přesto je jeho příspěvek prodchnut polovičatostí, obvyklou v českých oficiózních kruzích.

Především pan Kohout bez rozpaků používá fintu velmi častou u českých provozovatelů mírného dialogu v mezích zákona: bez rozpaků se staví na piedestal rozhodčího: jedna strana trochu sleví, druhá trochu přidá a obě se pak sejdou v půli cesty. Je to jednoduché jako všechna falešná řešení. Pan Kohout se totiž snaží pískat utkání, v němž sám na jedné (totiž té české) straně hraje. I tady by mělo platit to, co platí mezi slušnými lidmi: když jde o společný problém, důsledky konfliktu mezi dvěma stranami, nechť každá začne sama u sebe. Je to jediný způsob, jak být věrohodný.

Falešný rozhodčí se neklamně pozná podle toho, že neodolá pokušení si tu a tam zafixlovat: k tomu je třeba najít si záminku, tj. dokázat, že na druhé straně se fixluje taky. A tak pan Kohout cituje čelného představitele rakouského Landsmannschsaftu: Mnichov 1938 prý odstranil chybu roku 1918. Přitom rok 1918 měl opravdu chybu: my jsme se dopracovali k vlastní státnosti, již jsme si bezpochyby zasloužili. Čeští Němci stát, který by mohli považovat za svůj, ztratili. Obě strany se od té chvíle nedokázaly rozumně domluvit. Ale Mnichov 1938 ve skutečnosti tuto chybu neodstranil, bylo to falešné řešení, které sudetským Němcům přineslo válku a zkázu. Problém nebyl Mnichovská dohoda an sich, ale Mnichovská dohoda S Hitlerem. Když vycítil český rozhodčí slabinu na druhé straně, myslí si, že má legitimaci k tomu, aby se trochu rozvášnil a změnil se ze soudce v státního zástupce dějinné spravedlnosti.

"Vy jste si Hitlera a s ním i svůj osud přivedli do Čech sami", volá pateticky. Druhá část výroku je výron teorie příčiny a následku, která tvoří základ českého oficiózního historického alibismu. Teorie příčiny a následku platí ovšem ve fyzice, ne v dějinách. Češi mohli na to, že sudetští Němci přivedli do Čech Hitlera (už sama teze je samozřejmě sporná: i tady platí "jak kdo"), reagovat tisíci různými způsoby. Člověk je svobodný. Není dějinami determinován, ale vytváří je svými svobodnými rozhodnutími, jimiž se z dějinné determinace vyvazuje: kritickým hodnocením vlastní minulosti, z něhož plynou důsledky pro jeho přítomné a budoucí jednání; lítostí a pokáním nad vlastními poklesky; schopností velkoryse odpouštět poklesky druhých; usmířením. To všechno jsou věci neočekávané, nové, nelze je mechanicky odvodit z toho, co jim předcházelo. Kdyby byly dějiny jen sled příčin a následků, obešly by se bez lidí a lidský život by ztratil smysl.

"Bez Hitlera by v Čechách nebyl Stalin", vyčítá pan Kohout sudetským Němcům. To je pravda jen v tom smyslu, že Hitler poskytl Stalinovi příležitost. Stejným právem se ovšem dá říci, že by v Čechách nebyl Stalin ani bez pana Kohouta, od roku 1945 přesvědčeného stalinisty. Podíl pana Kohouta je samozřejmě o hodně menší než Hitlerův, ale nechť si nebojí připustit, že ani on nebyl jen nedůležitý čičmunda ("kdybych tu nebyl já, přišel by někdo jiný, a možná horší"), že i on spoluvytvářel dějiny. Od Havlíčkových, Masarykových a Rádlových dob se u nás ví, že ať jsme sebenepatrnější, na tom, co uděláme, závisí svým způsobem běh světa. Na tom, zda se správně rozhodneme, a na tom, zda budeme mít sílu to, pro co jsme se rozhodli, uskutečnit.

Samozřejmě, nežijeme v kafkovském světě, kde i nejnevinnější opomenutí má katastrofické důsledky, nýbrž ve světě, kde je možné a nutné odpouštět. Například panu Kohoutovi jeho podíl na stalinismu, od něhož se později distancoval slovem i skutky. Stejně bylo a je možné a nutné odpustit těm, kteří vkládali v roce 1938 své naděje do Hitlera. Respektive bylo a je nutné rozlišovat mezi těmi, co se provinili jen nepatřičnými nadějemi, a těmi, jejichž viny jsou podstatně větší. To znamená volit individuální přístup. Naposledy citovaná teze (za Stalina může Hitler) nesmyslná i proto, že rozvíjí nekonečný "kauzální řetězec" do minula: za Hitlera může indolentní politika Dohody po světové válce. Tu způsobil velikášský německý imperialismus. Za něj mohou evropské mocnosti, zejména Francie, které zuby nehty bránily sjednocení Německa. Je to beznadějné cestování nazpět časem, nemůže skončit jinak, než že nakonec zabloudíme v temnotách dávnověku. A jen proto, že si nedokážeme připustit: za Hitlera můžeme i my. A navíc v nás kousek z něho uvízl.

Chybné úvahy vedou k podezřelým závěrům. Falešný rozhodčí hovoří o prezidentských dekretech: "na jedné straně" prý tvoří absolutně nepostradatelný právní základ poválečné státnosti. "Na druhé straně" obsahují prý nepřijatelné články zavádějící kolektivní vinu a omlouvající zločiny proti lidskosti. Z toho plyne, že naše poválečná státnost stála na kolektivní vině a zločinech proti lidskosti. To je ovšem pravda, a zdaleka nejde jen o zločiny na německých spoluobčanech, nýbrž i o přípravu a zčásti i provádění zločinů komunistických. Naše nynější státnost má spolehlivější základy: stojí na demokratické ústavě z roku 1993 a na Listině základních práv a svobod. Dekrety, postihující Němce a Maďary, jsou s ní v příkrém rozporu. Co chce pan Kohout dělat? Mám podezření, že je hodlá novelizovat, aby neporušil základy naší poválečné státnosti.

Nakonec pan Kohout vyjadřuje přání, aby naše děti odsunuly tyto spory do časové roviny francouzské revoluce. To je jistě žádoucí. Způsob, jak toho mohou dosáhnout, je známý: tím, že kriticky zhodnotí to, co se stalo, přiznají zločiny, kterých se naši lidé dopustili, vstoupí do hovoru s vyhnanými, projeví ochotu v rámci možností křivdy minulosti napravit a na základě toho nabídnou vyhnaným usmíření.

15. prosince 2001