3.12.-8.12. 2001

ARCHIV

O Postupimi bez servítků

Informace o Postupimské konferenci čerpala doposud česká veřejnost z vyjádření českých politiků, státních úředníků, historiků obhajujících nynější státní linii (poslední dvě skupiny se zčásti překrývají) a národovecky orientovaných publicistů. Všichni opakují jedno a totéž, nepochybně v dobré víře, že tak nejlépe slouží národním zájmům: V Postupimi rozhodli Spojenci o odsunu Němců, a toto rozhodnutí bylo pro tehdejší ČSR právně závazné.

Knížka historika Milana Churaně "Postupim a Československo" (vydavatelství Libri, 2001) je první ucelenou českou monografii na toto téma po roce 1989 (ty, co u nás vyšly předtím, těžko brát vážně). Její hlavní zásuhou je, že boří tento mýtus. Proto taky autor volí často polemický tón: těžko psát jinak o tématu, kolem něhož bylo a je tolik překrucování a mlžení.

Churaň přesvědčivě dokazuje, že výsledkem Postupimské konference byla politická dohoda tří velmocí. Ty mimo jiné uznaly, že vyhnání německého obyvatelstva z ČSR, Polska a Maďarska se nelze vyhnout, a požádaly, aby se přitom postupovalo pokud možno humánně. Přitom vyhnání Němců ze Sudet si vymohla ČSR za masivní podpory Stalinova Ruska.

Churaň se zabývá i celou prehistorií "transferu": dokládá, že ho exilová československá vláda i prezident Beneš od počátku války systematicky připravovali. První představy byly skrovnější než to, co se nakonec uskutečnilo - a není divu: čeští politici si na počátku války ještě nedokázali představit, že by pro úplný "odsun" mohli dostat souhlas velmocí, a věděli přitom, že bez tohoto souhlasu je neproveditelný. Aby ho získali, spolčili se se zločinným Stalinovým režimem, a zároveň mu ovšem - nechtě - vydali stát, jehož zájmy měli hájit. Za jejich indolenci jsme zaplatili skoro půlstoletím nesvobody a celkovou devastací české společnosti.

Není úkolem novinové recenze, aby se zabývala detaily. Omezím se tedy jenom na tři věci, z nichž dvě z Churaňových výkladů vyplývají, i když je v knize přímo nerozvádí.

Za prvé: motivem nelidského a politicky sebevražedného rozhodnutí českých nekomunistických politiků byl nezvládnutý strach o národní existenci a nevíra v sílu a životaschopnost moderní české společnosti: místo aby porážku nacistického Německa (jež nepochybně znamenala i velkou politickou prohru těch sudetoněmeckých politiků, kteří se kdysi odhodlali usilovat o sebeurčení s Hitlerovou pomocí) využili k tomu, aby projevili velkorysost a nabídli usmíření, rozhodli se pro "pragmatické" řešení problému stalinským způsobem: totiž odstraněním lidí, kteří problém způsobují. Je zjevné, že rozumné politické kroky lze jen těžko dělat s plnými kalhotami.

Za druhé: Nechtěným výsledkem Postupimské konference bylo, že vznikl falešný dojem, jako by se to, co si Rusové a jejich malí spojenci vydobyli pouhou momentální mocenskou převahou (Churaň správně ukazuje, že problém "transferu" byl v Postupimi jen okrajovou záležitostí), událo na základě svobodného rozhodnutí všech tří velmocí. V tom je jistá vina USA a Velké Británie, s níž se politici obou zemí dodnes nevyrovnali.

A za třetí: bylo by užitečné zmínit poněkud specifické postavení Maďarska, které v té době bylo již pod ruskou kuratelou (v zemi měla obrovskou moc tzv. Spojenecká kontrolní komise, prakticky v ruských rukou, jejím předsedou byl maršál Vorošilov) a maďarská vláda byla pod velkým tlakem. V zemi neexistovala tak vypjatá protiněmecká zášť jako v Polsku a ČSR, maďarští politici se právem obávali, že vyhnáním Němců vytvářejí precedens k vyhnání Maďarů z ČSR. Odpor kladla nejsilnější maďarská strana, Strana drobných hospodářů, ale i sociální demokracie. Osud maďarských "Švábů" se snažila svými intervencemi zmírnit i katolická církev (ostřihomský arcibiskup József Mindszenty). Proti ruskému tlaku to ovšem nebylo nic platné.

Churaňova knížka je inspirativní ještě v jedné věci: ti, které kritizuje, dnešní služební apologetové falešně pojaté "státní ideje", jsou většinou překabátění stalinisté anno 1950 či překabátění kolaboranti s normalizačním režimem. Dnes slouží popřevratovému českému státu se stejnou oddaností a dobrou vůlí, s jakou kdysi sloužili "lidově demokratickému" Československu či husákovské ČSSR. I proto je velmi nadnesené nazývat to, v čem žijeme, demokracií: je to jen postkomunismus.

Zbývá ještě s uznáním zmínit, že knížka obsahuje v příloze protokoly a zprávu Postupimské konference, jakož i řadu dalších zajímavých dokumentů.

Mladá fronta Dnes 7. prosince 2001