26.11.-4.12. 2001

ARCHIV

Nejde jen o Temelín

V nabobtnalém konfliktu o Temelín se nyní rýsuje jakási naděje na uklidnění. Naděje dosti křehká, protože spor vyvolal na české straně ublíženecké pocity. Řeč je o vydírání, zastrašování a ponižování, jaké ČR nezažila od ruské invaze. Nechci je bagatelizovat, dají se pochopit. Na rakouském postoji k Temelínu a k jaderné energii vůbec je něco nenáležitého. Věcný problém nabobtnal do podoby ideologie, stal se národním programem. Jeho hybnou silou je strach, vytváří pocit národní jednoty a vznáší nárok na to, aby ho sdílely i okolní národy. Po této stránce se trochu podobá těm středoevropským ideologiím, které v devatenáctém a na začátku dvacátého století rozpoutaly v naší oblasti přímo orgie nesnášenlivosti. Klade na dosud neohrabanou a nesebejistou českou politiku nároky, jimž se jí nedaří dostát. Přesto jsou ublíženecké pocity zcela neplodné, a nejlepší lék na ně, je pokus věcně zhodnotit to, co doposud dělala česká strana.

A tu je třeba přiznat, že od roku 1990 byl temelínský problém na české straně chronicky zanedbáván. Odpovědnost za to neseme skoro všichni,co jsme se tenkrát i později - často amatérsky - ochomýtali kolem praktické politiky. Kdyby se to, co se dohodlo dnes v Bruselu, bylo s rakouskými partnery domlouvalo průběžně od počátku devadesátých let, nevytvořilo by se tolik zbytečného napětí a přišlo by to levněji než teď.

Zvláště je pak třeba zrekapitulovat, co se odehrálo v předchozích dvou letech, a to se zvláštním ohledem na fenomén Zeman. Po rakouských volbách v roce 1999 se česká politická reprezentace (s výjimkou ODS) úplně zbytečně solidarizovala se sankcemi EU vůči Rakousku, které záhy ztroskotaly. Chtěli jsme tehdy na Rakušanech něco podobného, co oni dnes chtějí na nás, žádají-li odstavení Temelína. Něco, co chtít nemáme právo a v čem nám oni ani nemohou vyhovět.

Ještě v loňském létě, když atmosféra kolem Temelína vydatně houstla, prohlásil ministerský předseda, že Rakousku do Temelína nic není.

To ale není jediný signál, který Miloš Zeman směrem k našemu jižnímu sousedovi vyslal. Miloš Zeman je "pragmatik": na jaře loňského roku přiřadil bavorskému premiérovi Stoiberovi coby partnera některého ze západočeských hejtmanů, ale na podzim téhož roku, když byla ve hře továrna BMW u Kolína, se už před ním v Mnichově nakrucoval jako bajadéra. Podobně se dynamicky měnil jeho názor na to, do čeho Rakušanům nic není, od zmíněného letního výroku až po Brusel. (Navíc si nejsem jistý, zda mandát, který mu udělila před bruselským setkáním vláda, byl dost široký, aby pokryl souhlas s právní závazností dohod). Signál, který Miloš Zeman do světa vysílá, je: čeští politici jsou drzí hulváti, ale pořádnému klacku rozumějí (zvlášť když ho doprovází tučná návnada za vstřícnost).

Podstatně zkušenější rakouská diplomacie přišla do Bruselu s pozitivním programem, v záloze měla ovšem "nulovou variantu". Česká strana se octla v defenzívě, v dilematech "co přijmout" a co ne, což je nejlepší předpoklad pro to, aby nakonec přijala vše. Vzniklo několik otázek, které by měly být vysvětleny: například proč nesmí EU přispět na dodatečné náklady? Kolik bude splnění rakouských požadavků stát: deset miliard, několik miliard, sto milionů, několik desítek milionů? Nezíská zakotvením smlouvy v protokolu k přistoupení ČR Rakousko na českou politiku takový instrument, že naše vztahy s Rakouskem budou do budoucna "nadstandardní" podobně jako se Slovenskem, ale v opačném smyslu?

Nechci zpochybňovat dosaženou dohodu, jsem rád, že jí bylo dosaženo. V tuto chvíli však nejde jen o Temelín. Jde o vážný politický zádrhel ve středoevropských vztazích, který vyvolává stíny minulosti, upomínku na doby, kdy tu každý každého nenáviděl. Česko-rakouské vztahy jsou příliš vážná věc, než aby je bylo možno bez dalšího svěřit Haiderovi a Zahradilovi, hejtmanu Pühringerovi a ministru Grégrovi, Temelínským matkám a Temelínským taťkům. Snad by se na nějakou společnou iniciativu mohli zmoci společně na obou stranách i ti, kteří vidí nebezpečnost situace, věří v nutnost usmíření, netrpí komplexy strachu ani ublíženosti a zatím o nich není moc slyšet.

Mladá fronta Dnes 4. prosince 2001