26.11.-3.12. 2001

ARCHIV

Soudy jsou kritizovatelné

Pondělní Právo přineslo rozhovor s předsedkyní Nejvyššího soudu Eliškou Wagnerovou. Jeho podstatná část se týká krajně důležité a aktuální záležitostí: soudcovské nezávislosti. Paní Wagnerová o ní hovoří v souvislosti s údajnými útoky politiků na nezávislost soudů a při kritice nové zákonné úpravy (Zákon o soudech a soudcích). K ní má paní Wagnerová, jako ostatně většina soudců, kritické stanovisko.

Paní Wagnerová upozorňuje, že v současné době má ministr spravedlnosti právo odvolat z funkce kromě jí samé všechny předsedy soudů. Důsledek toho je, že na ně má jakési páky. Podle nového zákona budou předsedové krajských soudů psát posudky způsobilosti na všechny soudce, kteří pod ně spadají. Předsedové krajských soudů jsou ovšem výše zmíněným způsobem závislí na ministru spravedlnosti. Soudní moc se dostává do závislosti ne na politice obecně, ale na exekutivě. Obavy předsedkyně Nejvyššího soudu jsou v této věci pochopitelné a legitimní.

Něco trochu jiného je problém údajných politických tlaků na rozhodování soudů. Paní Wagnerová za takový tlak považuje nejen pokoutní intervence, ale i "zcela veřejné výroky a chování politiků, kteří jím dávají najevo svůj názor na nějaký případ a kteří tím naznačují svou představu řešení". Přesně to dělal Masaryk za hilsneriády: dával najevo svůj názor na případ (Hilsner není vinen rituální vraždou) a naznačoval svou představu řešení (jakékoli náznaky a odkazy ohledně rituální vraždy je třeba z soudního jednání vynechat). Paní Wagnerová se domnívá, "že to může svádět lidi, kteří jsou na nich (politicích, bd) závislí ve svém funkčním postupu, aby jejich naznačená přání plnili". V této souvislosti paní Wagnerová zmiňuje Klausovo setkání se Železným a Langrovu kritiku téhož případu. V obou případech jde (stejně jako v Masarykově případě) o poslance, a to (stejně jako v Masarykově případě) o poslance opoziční strany. ODS je sice vázána na ČSSD opoziční smlouvou, ale to je zvláštní případ nízké politické kultury v ČR, z něhož nelze odvozovat obecné nároky na chování politiků. Každý občan - a poslanec v této věci nemá menší práva - musí sice rozhodnutí soudu respektovat, ale může mít na věc jiný názor a může tento názor dávat nejrůznějším způsobem najevo. To, že soud kritizuje, neznamená ještě, že zasahuje do jeho nezávislosti. Demokracie stojí na tom, že všechny tři složky státní moci, legislativa, exekutiva i soudy podléhají veřejné kritice. Pódiem pro tuto kritiku jsou především média. Hlas novináře je často vlivnější než hlas politika. Brát však médiím tuto možnost by znamenalo zásah do občanské svobody. Ostatně, naši soudci nejsou žádné šestnáctky, které lze jen tak "svést" nějakou kritikou.

Myslím, že v tomto druhém případě se paní předsedkyně nechala trochu unést nenáležitou profesní hrdostí.

3. prosince 2001