|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
26.11.-1.12. 2001 |
ARCHIVČlověk: bytost stvořená a bytost tvořícíNáš mozek jakoby si sám se sebou nevěděl rady. V posledních dvou stoletích se stále rapidně zvyšují jeho tvůrčí schopnosti. Tentýž mozek však již pokulhává, má-li se dobrat pochopení toho, co vlastně činí. Vědecko-technická revoluce chrlí neustále nové a nové věci, které se mnohem rychleji dostávají do praktického užívání velkým počtem lidí. Ale návod k použití jen málokdy obsahuje i upozornění, co to vlastně pro život člověka znamená. Za posledních deset let prodělal vyspělý svět další velkou revoluci. Účinek vynálezu počítače byl znásoben rozšířením Internetu, vynález telefonu nabyl nových rozměrům v podobě boomu telefonů mobilních. Všechny tyto vynálezy rozšiřují možnosti dnešního člověka: jeho schopnost bojovat s prostorem a s časem. Tyto nové možnosti však staví člověka před otázku etickou: jak s těmito možnostmi nakládat, na co člověk vlastně má a nemá právo. Člověk, zdá se, získává větší možnosti, než (jak se domnívá), mu bylo od přírody dáno. Hroutí se dnes (nezhroutila-li se už dávno předtím) křesťanská koncepce pokory před Bohem-Stvořitelem. Člověk se již dávno naučil rozhodovat o bytí či nebytí. Daří se mu oddalovat smrt: pacientovi je operačně vyjmuto srdce a on přesto žije. Je schopen manipulovat s narozením (resp. početím): antikoncepční prostředky jsou známé již dlouho, moderní doba však přinesla také umělá oplodňování, ženy se staly nosičkami cizích plodů. Vrcholem lidské stvořitelské dovednosti je však nepochybně klonování. Člověk si tak sám určil způsob reprodukce svého druhu (jak nám musí závidět sameček kudlanky nábožné!). Jak daleko je doba, kdy se děti budou vyrábět na zakázku podle přání zákazníků s dopředu danými vlastnostmi? Genetická výbava lidstva může být za několik generací vytříbená: vypreparujeme geny smrtelných chorob, odstraníme sekvence provokující sklon ke kriminalitě atd. Je nepochybné, že člověk jakožto druh směřuje ke stále větší dokonalosti. Stvořil-li si Bůh člověka k obrazu svému, pak při pohledu na dějiny lidstva zdá se být nasnadě, že se člověk rozhodl uzpůsobit sebe sama k obrazu svého Boha. Snaží se mu přiblížit ve všech atributech. Snaží se zastavit čas a stát se věčným (třebas zatím naivně pomocí fotografie, filmu), snaží se ovládnout prostor a stát se všudypřítomným (dopravní prostředky, komunikační technologie). Člověk vůbec není nějakou ustálenou kategorií, nějakou jasně definovatelnou formou života. Daleko spíše je jen jakousi přechodnou fází mezi stvořeným a tvořícím, mezi stvořenou přírodou a Bohem. Každý lidský život, každá velká lidská civilizace i lidstvo jako celek prochází během své existence stejnými fázemi. Fází vzestupu (dětství), optima (dospělosti) a pádu (stáří). Člověk, jako jedinec i jako druh, je kategorií bytostně dynamickou. Neustále se vyvíjíme během svého života, neustále se vyvíjí i lidstvo. Vždyť ani hvězdy, příroda neživá, není tak neživá jak by se mohlo zdát, i ony se rodí, žijí a hynou. Ostatně astronomové hovoří i o zrodu a konci vesmíru. Je-li tedy všechno v neustálém pohybu, proč by zrovna člověk měl být stále stejný? Člověk si osvojuje některé Boží schopnosti, ale nedostává se mu Boží rozhodnosti. Nebyl problém přijít na to, že člověk se dá klonovat, nebyl problém objevit veškeré možné způsoby léčení, jež mají oddálit smrt. Problém je, jak s těmito schopnostmi zacházet. Ať jde o otázku potratů na straně jedné nebo euthanasie na straně druhé, stojí dnes člověk před nimi bezradný. Před očima se nám rozpadá náš vlastní obraz jako Božího stvoření, naplněného pokorou a bojností před vlastním Stvořitelem, na jehož místo se dnes sami snažíme vystoupat. Nicméně snaha po dosažení Boží velikosti je již dlouhý čas v podezření, že je tím pravým smyslem života člověka. Jiří Kmec |