26.11.-1.12. 2001

ARCHIV

Nelehká cesta k liberalismu

Vilém Barák napsal svůj článek (Braňme liberalismus, braňme sami sebe!, MfD 27. listopadu) s chvályhodným úmyslem obhájit liberalismus proti povrchní a demagogické kritice. Také jistě právem kritizuje představy, že to, co má většinovou podporu ve společnosti, je už jen proto správné a opravňuje většinu, aby beze všeho dalšího jednotlivci nebo menšině vnutila svou vůli. Avšak to, co pod liberalismem rozumí, je jednak dost málo obsažné ("pro liberalismus je základem svoboda jednotlivce a pro všechny stejné pravidlo jako základ svobodné a fungující společnosti"), jednak trochu podezřelé.

Pan Barák definuje liberalismus převážně negativně. Vyjmenovává úhlavní nepřátele svobodomyslného člověka. Je to především stát, "s nímž je spojeno násilí - vyvlastňování, vykořisťování a hrozby použití síly z principu proti poctivým a svobodným lidem". A dále politici, "nejnebezpečnější parazité", "protože jiným parazitům vytvářejí za cizí peníze příjmy a privilegia, aby se sami udrželi u zdroje svých velice koncentrovaných příjmů a privilegií".

V těchto názorech je obsažena velká dávka skepse ke společnosti, v níž probíhá zápas "poctivých a svobodných lidí" proti "parazitům", k nimž zjevně patří "většina složená z mnoha křičících skupinek "násilníků"", a jako nejhorší sorta již zmínění "politici". Nedovedu si představit, jak by bylo možné z něčeho takového uplácat svobodnou společnost: šlo by to zjevně jen násilím, a násilím ještě nikdy žádná svobodná společnost nevznikla.

Liberalismus se ovšem kdysi zrodil z řady velmi optimistických premis, v procesu hledání pozitivního řešení pro otázku, která Evropu trápila od dob reformace: jaký má být vztah státu k náboženskému přesvědčení občanů.

Už tehdy spočíval na víře, nebo chcete-li přesvědčení, že každý člověk má na světě poslání, jedinečný úkol, který za něho nikdo neudělá. Přitom osobně zodpovídá za jeho splnění.

A dále na víře či přesvědčení, že všichni lidé mají rovnou naději na splnění svého poslání, a v tomto smyslu si jsou rovni.

Své poslání nemůže člověk v zásadě přenést na někoho jiného; při jeho naplňování si ovšem mohou být lidé nápomocni. Přitom existují záležitosti, v nichž je člověk svým pánem, do nichž se mu nesmí nikdo plést, ba co víc, ani on nemá právo chtít od jiných, aby se mu do nich pletli. A existují záležitosti jiného řádu, které může svěřit institucím, které si lidi k tomuto účelu vytvořili: například stát, národ, politické strany, sociální instituce a konec konců i církve. Dovést tyto roviny odlišit je zcela podstatná věc.

V tomto pojetí je soukromé víc než veřejné, a individuální víc než kolektivní.

A z toho taky plyne: svoboda není libovůle, ale jediná schůdná cesta k tomu, aby člověk naplnil své poslání. Má poznat a vytvořit to, co je správné. O tom, co je správné, rozhoduje podle svého svědomí. Přitom to, co je správné, nestanoví, nýbrž tomu, co je správné, slouží.

To je ovšem pojetí optimistické a nesnadné. Demokracie v tomto smyslu nespočívá na víře, že většina má vždycky pravdu, ale že většina nakonec dokáže pravdu přijmout a že zodpovědný jedinec má schopnost - a taky povinnost - většinu o své pravdě přesvědčit.

Pokud budeme sdílet toto přesvědčení, nebudeme si démonizzovat většinu, stát, politické strany, protože od nich nebudeme očekávat víc, než nám mohou dát. Pochopíme, že svobodu nám nemůže nikdo ukrást, pokud mu ji sami nevydáme. Cesta společnosti, postižené nejprve plebejskými, poté mužickými tradicemi, k liberalismu v tomto pojetí ovšem je a bude nelehká.

28. listopadu 2001