19.11.-24.11. 2001

ARCHIV

Česko-německé Mariánské Lázně 2001

Ve dnech 16.-18. listopadu (bylo to již po čtvrté) zorganizovala Sudetoněmecká rada v Mariánských Lázních seminář o česko-německých vztazích. Pozvala na ně osobnosti z řad sudetoněmeckých organizací, některé české intelektuály a - jako přednášející - i české oficiální osobnosti z oblasti mezinárodních vztahů.

Zasedání, což je jinak nezvyklé, bylo uzavřené (chcete-li, tajné). Někdy taková tajemnost škodí, jinde je ku prospěchu věci, protože účastníci mohou hovořit zcela otevřeně, což se v Mariánských Lázních z valné většiny také dělo. Mohu snad prozradit, že na pořadu jednání byly takové otázky jako vstup ČR do Evropské unie, menšinové zákonodárství, česko-německé vztahy či národní identita. V porovnání s minulými léty byl na obou stranách zřejmý smířlivější postup. Co se konkrétně hovořilo, o tom prý účastníci mluvit nemají.

Zato se mohu zmínit o tom, co se nemluvilo a kdo nemluvil. Přirozeně, náš ministr zahraničí byl zaneprázdněn jinými významnými úkoly, takže pozvání na přednesení referátu nemohl vyhovět a jeho jménem měl hovořit náměstek. Ale ten nedlouho před konáním semináře také nějak nemohl, takže z ministerstva zahraničí přijel úředník: mladý, sympatický - a to bylo vše. Možná že jsem ministerstvo podezíral, když jsem si pomyslel, že mu dali příkaz, aby proboha nic neřekl, možná že takový příkaz nedostal, ale… V žádném případě k navázání nějakého oficiálního kontaktu nedošlo. Sudetští Němci si přitom myslí, že vztahy na nejvyšší úrovni se stále zlepšují. Nevím nevím. Jak by se mohly zlepšovat, když evidentně neexistují?

Česká vláda stále znovu zdůrazňuje, že s reprezentanty vyhnaných Němců jednat nebude. S českými občany německé národnosti také ne. Takže česká pozice zůstává obecně zhruba na úrovni doby, kdy Walter Ulbricht a Antonín Zápotocký podepsali česko-endéráckou deklaraci o tom, jak byl odsun Němců fajn (r. 1950). Zatvrzelá neústupnost české vlády nejenže vyvolává mrazení v zádech při pomyšlení na to, jak bude ČR vycházet s vyhnanými Němci, až bude přijata do EU; bez ohledu na to je neústupnost přímo negativním protikladem politiky a v mezinárodních stycích může vést až ke katastrofickým důsledkům. V tomto případě je zřejmé, že se schyluje ke komplikacím, které budou pro Česko velmi nepříjemné, a je tedy úlohou politiky jim zabránit. Neústupností se dosáhne opaku.

Už v Mariánských Lázních mě napadlo, že pokud jde o tuto neústupnost (ničeho dalšího se to netýká), je to vlastně u nás v Česku tradice, která přetrvává politické režimy a systémy. 50 % neúspěchu husákovsko-jakešovského režimu v 70. a 80. letech bylo přece způsobeno tím, že stát a strana nebyly schopny ani pokusit se o nějaké změny - například ve vztahu k vyloučeným členům, disidentům, k Západu atd. Byli dokonale neústupní, a přivedli tak zemi k 17. listopadu (v Maďarsku a Polsku komunisté politiku dělali, začasté politiku velmi špatnou, ale přesto to tam bylo jiné než v Československu, lepší).

Jistě, snadno se ze dvou podobných postupů či událostí udělá železná tradice. O to se tu pokoušet nechci. Ale i tak: zatvrzelost demokratických polistopadových vlád k vyhnaným Němcům přece jen připomíná zatvrzelost předlistopadového komunistického režimu. A to samo o sobě není důvodem k veselosti.

Emanuel Mandler