19.11.-24.11. 2001

ARCHIV

Oceán ignorance

Koncem minulého tádne přijel do Prahy ministr pro mládež a tělovýchovu Maďarské republiky Tamás Deutsch. Média tu událost nezaznamenala, a těžko jim to vyčítat, nešlo o nic politicky světoborného, běžná jednodenní pracovní návštěva. Obávám se ovšem, že jen málokdo se pamatuje na jinou návštěvu pana Deutsche, která se odehrála v době, kdy nejenže nebyl ministrem, ale patrně ani netušil, že se jím jednou stane. Téhle návštěvě se ovšem svého času u nás i v Maďarsku dostalo publicity až až a zaslouží si - bezprostředně poté, co jsme oslavili výročí pádu komunistického režimu - malou vzpomínku.

…

V době, kdy byly naše země součástí ruského komunistického impéria, jsem - než mi na podzim 1988 zabavili pas - často jezdil do Maďarska. Tamás Deutsch vykonal přinejmenším jednu, již zmíněnou cestu do Prahy. Pohnutky jsme nejspíš měli stejné: dát najevo solidaritu a přispět k porozumění mezi Čechy a Maďary.

Rozdíl byl v tom, že jsme každý cestovali do jiného klimatického pásma bolševické veleříše. Já (jako ostatně nemálo Čechů v té době) jsem jezdil do Maďarska nadýchat se čerstvějšího vzduchu. Tamás Deutsch měl ještě v roce 1989 málo záviděníhodnou příležitost užít si zatuchlé atmosféry husákovského Československa. Jeho úloha byla podstatně nepříjemnější.

A právě při této jeho cestě jsme se těsně minuli. Tamás Deutsch totiž přijel, aby se jako představitel nedávno založeného nezávislého mládežnického svazu FIDESZ zúčastnil demonstrace v den výročí ruské invaze do ČSSR. Demonstraci spoluorganizovala Demokratická iniciativa, v níž jsem byl tehdy činný. Komunistická policie postupovala tak, že vedení nezávislých iniciativ, které se k nějaké chystané akci hlásily, poslala těsně před ní na pár dní za mříže. Provedení pak bylo věcí členstva. Tak StB pomáhala vychovávat masy k občanské uvědomělosti. A tak se stalo, že v době, kdy pan Deutsch přijel do Prahy, jsem už obýval jednu z neútulných místnůstek pražského policejního ředitelství v Kongresové ulici, kterému se mezi disidenty, podle sousedního luxusního hotelu, říkalo "Hotel Forum II.". Naproti tomu když mne pustili, byl už zase za mřížemi pan Deutsch. Při demonstraci v krátkém projevu podpořil naše úsilí. Pochopitelně ho ihned sebrali, a s ním i maďarského novináře, který ho provázel. Demokratická iniciativa, jak se v takové situaci slušelo, spolu s ostatními českými nezávislými iniciativami protestovala proti věznění našich maďarských přátel; samozřejmě nehodlám předstírat, že by je tenkrát propustili kvůli našim protestům.

To je tedy příběh o tom, jak jsem se s panem ministrem Deutschem v roce 1989 těsně minul. Zbývá jen, abych se pokusil zformulovat nějaké poučení pro dnešek.

Česko-maďarské vztahy jsou v posledních desetiletích zatíženy z české strany snad ani tak ne zlou vůlí, jako dost velkým nezájmem a nevědomostí. Dnes mezi oběma zeměmi neexistují žádné otevřené problémy; ostatně, už ani nejsme sousedé, a v našem regionu platí, že základní předpoklad dobrých styků mezi dvěma středoevropskými zeměmi je nemít společné hranice (viz něžné city, které Češi chovají k Srbům, Chorvatům a Slovincům, kteří se ovšem navzájem dvakrát nemilují - mají totiž společné hranice). Český disent pěstoval hlavně kontakty s Poláky. Bylo to technicky jednoduší. Proto se u nás tak málo ví o těch lidech v Maďarsku, kteří se s námi v době ruského panství otevřeně solidarizovali. O těch, kteří v roce 1968 protestovali proti ruské invazi. O těch, kteří v roce 1977 protestovali proti pronásledování Charty77. I o pražské návštěvě Tamáse Deutsche v srpnu 1989. Zajímalo by mne, zda si někdo z našich nejvyšších ústavních činitelů našel chvilku na to, aby jim oficiálně řekl "děkuji". Vsadil bych se, že ne, a je mi to dvojnásob trapné proto, že jsem za práci v podstatně klidnější době dostal vysoké maďarské státní vyznamenání.

Samozřejmě vím, že všichni tito lidé to nedělali proto, aby se někdy v budoucnu dočkali slov díků. Dělali to proto, že to považovali za svou povinnost. Tím spíš si zaslouží uznání.

Bohužel, zrak českých politiků je po roce 1989 upřen na západ, k staré dobré Anglii a ke Spojeným státům. Údajně sdílíme společné hodnoty a podílíme se na jejich válečných úspěších. Skoro to už vypadá, jako bychom měli také společné hranice (tím by ovšem začaly problémy). Zato od Maďarska nás dělí oceán. Oceán ignorance. Je mi z toho smutno.

22. listopadu 2001