indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

5.11.-10.11. 2001

 

ARCHIV

Dokument:

Prezident Havel napadl předminulý týden v Lidových novinách Emanuela Mandlera: prý není pravda, že by po volbách 1990 prosadil do funkce federálního premiéra nomenklaturního komunistu Mariána Čalfu. Nezbylo mu prý nic jiného, než Čalfu jmenovat, protože ho navrhly dvě nejsilnější strany. Pan Mandler měl ovšem řeči už v létě 1990, kdy seděl ve FS ČSFR jako poslanec za Liberálně demokratickou stranu. Připomínáme je a s jistou pýchou dodáváme, že druhý kverulant, který tehdy nedal hlas Čalfově vládě, byl editor Událostí.

Emanuel Mandler: z projevu na společné schůzi sněmoven FS ČSFR 10.7. 1990

…4) Moje připomínky u příležitosti volby FS vyvolaly na tomto místě veřejnou i zákulisní kritiku, obsahující mimo jiné výtky, že není prospěšné rozviřovat otázky minulosti politických osobností, zvláště pak jejich příslušnosti ke KSČ. Dovolte, abych na tyto výtky stručně odpověděl:

Volíme-li nějaký orgán a chystáme-li se hlasovat o vyslovení důvěry k němu, pak volíme nebo schvalujeme konkrétní osobnosti. Je potom těžké nediskutovat o konkrétních osobách, má-li mít taková diskuse vůbec nějaký smysl. A připomeneme-li něco závažného z minulosti těchto osob (a příslušnost ke KSČ k závažným věcem patří), vracíme se tím nikoliv ke kádrování, nýbrž ke způsobu projednávání, který je ve svobodné společnosti běžný. Považoval snad někdy někdo za nevhodné hovořit o tom, že konzervativec Winston Churchill byl původně - a po dlouhou dobu - členem jiné, liberální strany? Nebo že T.G. Masaryk konvertoval od katolicismu k protestantismu? Jistěže nepovažoval. To jen teď jsme svědky velké ohleduplnosti. Je typická, účelová a na cestě k demokracii může být nebezpečná.

5) Hovoří se a píše o tom, že složení federální vlády neodpovídá výsledkům voleb. Opravdu, až na kosmetické úpravy (patří mezi ně odchod členů KSČ z vlády), máme před sebou evidentní pokračování vlády národního porozumění, včetně osoby premiéra, který zastával ještě před necelým tři čtvrtě rokem významnou funkci v nomenklaturní vládě Ladislava Adamce. A včetně osoby ministra obrany V. Vacka, o němž platí totéž.

Nemám ani trochu v úmyslu polemizovat s vysokým hodnocením, kterého se tu nedávno jak panu ministerskému předsedovi, tak panu ministru obrany dostalo z úst samotného prezidenta republiky. Jsem však přesvědčen, že po vítězství demokratických sil ve volbách měli na obou těchto významných mocenských pozicích stanout lidé, jejichž zcela nedávná minulost není spojena s komunistickou stranou a s vrcholnými institucemi totalitního systému. Mělo se tak vyjádřit, že nejde o pouhé pokračování dřívější vlády, založené na jednáních u kulatého stolu se zástupci KSČ jako s rovnocennými partnery, a že vláda hodlá energicky postupovat proti silným a dobře organizovaným zbytkům starých struktur v celé naší společnosti.

(…)

Při hlasování o důvěře této vlády mají dva hlasy liberálních demokratů význam pouze symbolický.Nebudeme hlasovat proti ní. Bereme v úvahu významnou okolnost, že má plnou podporu prezidenta republiky a vedení Občanského fóra, a využijeme možnosti zdržet se hlasování. Jsme však přesvědčeni, že vývoj se ubírá škodlivým směrem.

Samozřejmě není všem dnům konec. A pokud jsme se snad v odhadu možností a schopností této vlády zmýlili, rádi, velmi rádi svůj omyl uznáme.