5.11.-10.11. 2001

ARCHIV

Nejen dělničtí prezidenti…

Pokud se někdo narodil kdysi dávno, za první republiky, může mít při dobré vůli přehled o celém vývoji socialistického Československa včetně jeho komunistického období. Lidé produktivního věku si jako socialismus pamatují až jeho dvacetiletí od roku 1969. A naše společnost tedy má jen mlhavou představu, kdo a jak v této zemi vládl. Pokud se nám to veřejnoprávní televize (na svém 2. programu) snaží přiblížit, nic proti tomu. Ani proti tomu, že začala od prezidentů.

Název dvoudílného pořadu podle scénáře historika Jiřího Pernese "Takoví byli" je vlastně otázkou. Z podtitulku a z řady míst v prvním díle se dozvíme, že. kromě Ludvíka Svobody všichni vzešli ze skromných poměrů a vypracovali se až - na prezidenty. U nás tak typický vzestup z chudých poměrů, domyslí si divák. K tomu je však zapotřebí dodat cosi velmi důležitého.

Kromě Ludvíka Svobody vzešli tito lidé z chudých poměrů, ale ne že by se jako tatíček Masaryk doslova brodili věděním a poznáním, nýbrž prošli kariérou komunistického aparátčíka. A všichni jakožto prezidenti nesloužili svému lidu, jak přísahali při prezidentském slibu.Byli služebníky Kremlu, sovětského vedení, sloužili zájmům Sovětského svazu. V prvním dílu televizního pořadu (do roku 1948), v němž události glosují samí komunisté (například paní Slánská, Bohuslav Chňoupek i progresista Jaroslav Šabata a historik Karel Kaplan), právě tato poloha "dělnického prezidentství" příliš zdůrazněna není. Pro diváka je proto překvapením druhý díl.

Za moderování Karla Kaplana se na počátku tohoto dílu divák dozví některé hlavní věci o komunistickém režimu v Československu, zejména jakým způsobem v letech 1948-1968 vládli prezidenti Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Antonín Novotný. Nejprve drsné, v 60. letech liberalizující se podmínky prvního dvacetiletí československého komunismu podal 2. díl tohoto pořadu vydařeněji než 1. díl předchozí období. Ale pak přijde něco ohromujícího: rok 1968 a další prezident, Ludvík Svoboda. Karel Kaplan je na obrazovce nahrazen normalizačním ministrem zahraničí Bohuslavem Chňoupkem a Svobodovým přednostou prezidentské kanceláře Novotným.

Dozvíme se, že jednoznačně "protiburžoazní" role Ludvíka Svobody v únoru 1948 je prokomunistická vlastně jen údajně. Poté program "Takoví byli…" ukazuje, že Ludvík Svoboda byl hrdinou roku 1968. Po sovětské okupaci totiž moudře manévroval v zájmu československého lidu, až spolu se Sověty dosáhl uklidnění celé situace. Bohužel to vše je prokomunistická legenda a demagogie. Navíc se tím náramně "zlidšťuje" a činí spíše pozitivním i jednání protagonisty prokremelské garnitury a posledního "dělnického" prezidenta Gustáva Husáka. To vše je závažné.

Bylo by neobyčejně trapné, kdyby média pokračovala v duchu Pernesova scénáře a z Ludvíka Svobody se vyloupl hrdina našeho lidu. Je třeba připomenout, že už v únoru 1948 stál Ludvík Svoboda jako ministr národní obrany jednoznačně na komunistické straně barikády (na otázku Klementa Gottwalda odpověděl 23. února jasně: "Jdu s lidem"). V srpnu 1968 navíc sehrál roli neobyčejně aktivní, a to v zájmu Moskvy. Sovětské vedení při invazi do Československa nepočítalo s celonárodním odporem, a tak mu vyvstaly těžko řešitelné problémy. Ludvík Svoboda mu pomohl tím, že navrhl jednání sovětských a československých vedoucích představitelů. Spolu se sovětskými představiteli vyvinul na své "reformní" kolegy, zavlečené do Moskvy, velký, nevybíravý tlak, aby přijali podmínky moskevského protokolu. Ty znamenají nejen kapitulaci, ale zároveň tajný závazek československých "progresivních" činitelů, že budou v budoucnu poslouchat příkazy okupantů. Byl to tajný dokument o státní kolaboraci při "normalizaci".

Ta se uskutečňovala, včetně smlouvy o "dočasném" pobytu sovětských vojsk v ČSSR, pod hesly "pokračujeme v politice Ledna". Bohužel si tak jisté množství obyvatel uchovalo vzpomínku na prezidenta Svobodu jako na činitele, který z reformního vývoje zachránil, co se jen dalo. Není to pravda, dokonce ani zkompromitovaného Dubčeka nezachránil. Naopak, přičinil se o to, aby Alexandr Dubček byl odvolán z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ a aby jeho místo zaujal Gustáv Husák.

Jako by nestačil major Zeman, Česká televize začala vytvářet svobodovskou legendu. Bude pokračovat?

Emanuel Mandler